„Terezo Tkadlecová, kde je můj čaj?“ ozval se podrážděný hlas Šárky Hájekové směrem do kuchyně sotva vyšla z koupelny.
Neměla náladu přehrabovat kufry a hledat něco na převlečení. Svůj župan si totiž zapomněla doma, a tak si bez váhání oblékla ten, který patřil snaše. Považovala to za samozřejmost.
Z bytu se však neozvala žádná odpověď. To ji zaskočilo. Zamračeně se vydala do kuchyně, jenže tam ji čekalo prázdno. Nikde ani stopa po Tereze, sporák studený, na lince žádné známky vaření.
„Terezo?“ zvýšila hlas.
Prošla celý byt, nahlédla na balkon a dokonce otevřela dveře na chodbu, jako by snad mladá žena mohla stát tam. Marně. Snaše jako by se slehla zem.
„Co to má znamenat? Terezo! Radku!“ zvolala ještě hlasitěji.
Do mysli se jí začala vkrádat neklidná myšlenka. Popadla mobil a vytočila číslo syna. Dlouhé vyzvánění, ale nikdo to nezvedal. Zkusila tedy zavolat Tereze. Vtom zaslechla vyzvánění přímo v bytě, někde nedaleko. Současně cvakl zámek a vstupní dveře se otevřely. Šárka rychle zamířila do předsíně a málem do příchozí vrazila. Tereza držela v rukou několik tašek s nákupem.
„Tak ses přece jen uráčila přijít,“ procedila tchyně skrz zuby. „To jsi nemohla dát vědět?“
Tereza se pousmála. „Měla jsem vám snad klepat na dveře koupelny? Už jsem si říkala, že jste si tam snad zařídila nocleh.“
Bez dalšího vysvětlování zamířila do kuchyně. Šárka ji následovala a bedlivě sledovala, jak vyndává potraviny, skládá je na pracovní desku a pak uklízí do lednice. Nabídka jí přišla víc než lákavá. Po dlouhé cestě jí kručelo v břiše a podráždění pomalu polevovalo.
„A kde je Radek?“ zeptala se o něco smířlivějším tónem.
„Každou chvíli dorazí,“ odpověděla Tereza stručně a sáhla po hrncích a pánvi.
Šárka si ji přeměřila a v duchu si ironicky poznamenala, že se konečně učí, jak má správně přivítat tchyni. Vtom Terezin pohled sklouzl k županu, který měla Šárka na sobě. Starší žena si toho všimla a bez jediného slova si pevněji utáhla pásek kolem pasu.
„Tak dobře… hlavně si pospěš. Umírám hlady,“ prohodila a odešla do obýváku.
Usadila se na pohovce, vzala do ruky ovladač a začala přepínat programy. Nakonec nechala běžet nějaký seriál, jehož monotónní dialogy ji brzy ukolébaly ke krátkému spánku.
Probrala se až navečer. Za okny se stmívalo a pokoj tonul v šeru. Hlad se přihlásil znovu, tentokrát ještě naléhavěji. Zaposlouchala se – z kuchyně doléhaly tlumené hlasy.
Rozmrzelá, že ji nikdo nepozval k večeři ani neprobudil, se rázně zvedla a zamířila tam. Jakmile však došla ke dveřím, zůstala stát jako přimrazená. Pohled, který se jí naskytl, ji naprosto vyvedl z rovnováhy. A právě v tu chvíli se začala psát jedna z nejtěžších kapitol jejího života.
„Radku… doufám, že to vnímáš…“