Další pokusy o spojení už Šárka jednoduše nepřijala. Telefon nechávala vyzvánět, dokud hovor neutichl, a postupně si vsugerovala, že tím je celá věc uzavřená.
O půl roku později však stála před bytem Radka a Terezy.
Zvonek stiskla bez ohlášení. Když se dveře otevřely, přivítal ji chladný pohled snachy.
„Nemohla jste dát aspoň vědět, že přijedete?“ zeptala se Tereza stroze. „A třeba se zeptat, jestli se to hodí?“
„Snad nepotřebuji svolení, abych viděla vlastního syna,“ odsekla Šárka ostře. „Zvlášť když bydlí tak blízko moře.“ Bez vyzvání vešla dovnitř a rozhlížela se, jako by jí byt patřil. Sotva si odložila kabát, už začala mluvit o tom, co by se mělo udělat jinak.
V kuchyni zahlédla Radka. Na okamžik ji překvapilo, jak dospěle působí. Až po pár vteřinách si všimla invalidního vozíku. Seděl u stolu, před sebou talíř s večeří, a do telefonu klidně říkal:
„Terezo, opravdu si odpočiň. Potřebuješ to.“
Když zvedl oči a spatřil matku, hovor ukončil. V jeho výrazu nebylo ani stopa po radosti.
„Tak vítej, mami,“ pronesl s lehkou ironií. „Dáš si něco k jídlu?“
Šárce vyschlo v ústech. „Co se ti stalo?“
„Autonehoda,“ odpověděl věcně. „Tři operace, teď rehabilitace. Nějakou dobu budu odkázaný na pomoc druhých.“ Pokrčil rameny. „Táta je prý v zahraničí a nemohl zůstat. Tereza už jede na doraz.“
„A… já se o tebe mám starat?“ vydechla ohromeně.
Radek se pousmál. „Nepřijela jsi jen tak. Něco ode mě chceš, že?“ Jeho hlas zněl klidně, ale pevně. „Nemusíš se bát. Nákupy i léky jsou zajištěné. Stačí, když tu budeš a postaráš se o běžné věci.“
Šárka mlčela. V hlavě jí vířily myšlenky. Uvědomila si, že zoufale touží znovu získat místo v synově životě. Když viděla, jak si s Terezou žijí, pochopila, že jinou možnost nemá. Buď přijme jeho podmínky, nebo odejde s prázdnou.
Následující dny se snažila fungovat jako pečovatelka. Vařila, uklízela, pomáhala s přesuny z vozíku na lůžko. Snažila se být svědomitá, ale mezi ní a Radkem zůstával odstup. To, co kdysi bývalo samozřejmé, se už nevrátilo.
Po čtrnácti dnech se Tereza objevila ve dveřích – opálená, odpočinutá, plná energie. Teprve tehdy vyšlo najevo, že celou dobu pobývala v domě Rostislava Krále. Žádná dlouhá zahraniční cesta se nekonala. Otec i syn jen sehráli předem domluvené divadlo. Chtěli dát Šárce najevo, že rodina není povinna plnit její očekávání.
Krátce po návratu manželky Radek podal matce obálku. Byla v ní částka odpovídající běžné odměně za dva týdny péče. Nic víc.
„Děkuju,“ řekl stručně a doprovodil ji ke dveřím.
Šárce se drala na jazyk ostrá slova, ale zůstala nevyslovena. Poznala, že syn už není chlapec, kterého by mohla citově vydírat. A Tereza rozhodně nebyla žena, která by ustoupila.
Domů se vracela zlomená a rozhořčená.
„Nevděční…“ zasyčela mezi zuby směrem k bývalému manželovi i k synovi.
Přesto si ani tentokrát nepřipustila, že by chyba mohla být i na její straně.