— Dneska se ti ty brambory povedly fakt výjimečně. Úplně mi připomínají dětství, — Radek Tichý napíchl na vidličku dozlatova opečené kolečko, vložil si ho do úst a s blaženým výrazem na okamžik zavřel oči. — A ty karbanátky… to je snad čarodějnictví.
Anna Tesařová se usmála. Ne tím automatickým, unaveným úsměvem po dlouhém dni v práci, ale opravdově, s hřejivostí v očích. Tyhle večery měla ráda. Jen oni dva v jejich malé, ale útulné kuchyni. Za okny se pomalu snášel tmavomodrý listopadový soumrak, zatímco uvnitř svítilo měkké světlo, vzduch byl provoněný smaženým masem a koprem a člověk měl na pár minut pocit, že starosti zůstaly někde venku, za zdmi jejich drobného světa.
— Dala jsem si záležet, — odřízla kousek masa a na talíři se rozlila voňavá šťáva. — Dneska jsem znovu počítala úspory. A dívala jsem se na ceny bytů. Když ještě chvíli vydržíme a něco našetříme, v létě bychom už mohli začít chodit na prohlídky.
Mluvila o penězích, které zdědila po babičce. Nebyla to jen částka uložená na účtu. Byla to poslední hmatatelná stopa po jejím dětství, konkrétní důkaz babiččiny lásky. Kdykoli si na ty peníze vzpomněla, neviděla čísla, ale vrásčité ruce, které pekly ty nejlepší koláče na světě, a laskavé oči z vybledlé fotografie na komodě. S Radkem si od začátku říkali, že právě tohle je jejich šance na nový začátek. Prostorný dvoupokojový byt, kde bude jednou místo pro dětský pokoj i pro jejich vlastní klidný kout.
— To by bylo skvělé, — přikývl Radek zamyšleně a dál pomalu žvýkal. Odložil příbor a zadíval se na ni. — Jako by to tvoje babička tušila. Chtěla, abys měla něco pevného pod nohama. Něco, o co se můžeš opřít.
Anna mu věnovala vděčný pohled. Rozuměl jí. Cítil to podobně. A to pro ni znamenalo víc než cokoli jiného.
Chvíli bylo ticho, jen tlumené cinknutí příborů. Radek pak sklopil oči k talíři, ale vzápětí je znovu zvedl. V pohledu se mu objevil nový, nadšený záblesk.
— Když už mluvíme o hezkých věcech. Šárka Králová má brzy narozeniny. Třicítka, to už je pořádné číslo. Přemýšlím, čím ji překvapit.
Jeho mladší sestra byla vždycky citlivé téma. Poletovala životem jako vážka, střídala zaměstnání i partnery, neustále si stěžovala na nedostatek peněz a na to, jak je svět nespravedlivý. Anna ji brala spíš jako nevyhnutelný rozmar počasí — někdy prší, někdy fouká vítr.
— Co třeba poukaz do wellness? To by ji potěšilo, — navrhla nepříliš zaujatě a v duchu se vrátila k plánům na bydlení.
Radek mávl rukou, jako by šlo o naprostou banalitu.
— Prosím tě, nějaký poukaz… To je nuda. Chce to něco pořádného. Dárek, po kterém si sedne na zadek. Něco, co jí fakt změní život. Vždyť se pořád trmácí autobusem a za taxíky utrácí poslední koruny.
Naklonil se přes stůl. V jeho výrazu se mísilo nadšení s konspiračním tónem, jako když dítě přijde s převratným nápadem. Hlas ztišil téměř do šepotu.
— Anno, co kdybychom… — dramaticky se odmlčel, — co kdybychom jí z těch tvých peněz koupili auto? No vážně. Nemusí být nové, stačí nějaké ojeté, hlavně aby jezdilo. Vidíš tu její radost? Zbláznila by se štěstím. To by byl dárek!
Anna zůstala s vidličkou v půli cesty k ústům. Teplo, které ji ještě před chvílí příjemně zahřívalo, zmizelo a v břiše ji zastudilo. Dívala se na jeho rozzářený obličej a snažila se pochopit, jestli to myslí vážně. Je to hloupý žert? Provokace? Nebo to skutečně považuje za dobrý nápad?
Pomalu položila příbor zpět na talíř. Kov zazvonil o keramiku a to tiché cinknutí v náhlém tichu zaznělo až nepříjemně hlasitě.
— Ty ses zbláznil? — pronesla klidně, až příliš klidně. Pod povrchem jejího hlasu už ale zněla ocel.
Radek nechápavě zamrkal. Úsměv mu zmizel z tváře a vystřídalo ho upřímné překvapení.
— Co je na tom špatného? Peníze přece jsou. Šárce by to strašně pomohlo. Jsme rodina, ne? Máme si přece pomáhat. Tobě je to snad líto?
„Líto?“
To slovo ji zasáhlo tvrději než jakákoli facka a na okamžik jí úplně vzalo dech.