Čekal slzy, výbuch vzteku, hysterii, možná dokonce prosby. Připravil se na všechno možné – jen ne na tichý, téměř okázale klidný odchod. Zůstal stát uprostřed kuchyně s větou, která mu zůstala viset na jazyku, a poprvé si připadal trapně. Co to mělo znamenat? Šla si lehnout, aby mu dala najevo pohrdání? Rozhodla se ho demonstrativně ignorovat? Ušklíbl se. Dětinské.
Z předsíně se ozvalo nenápadné šustnutí. Pak další. Zamračil se a zaposlouchal. Nebouchaly dveře skříní ani se nevysouvaly zásuvky. Jen tichá, pravidelná manipulace s něčím, co nedokázal identifikovat. Po krátké chvíli se Anna objevila ve dveřích.
V jedné ruce držela jeho tmavou podzimní bundu, přes předloktí přehozenou nedbale, v druhé svírala jeho obnošené kotníkové boty. Beze spěchu došla ke stolu, obuv položila na podlahu těsně vedle jeho židle a bundu zavěsila přes její opěradlo. Aniž by se na něj podívala, znovu odešla do chodby. Když se vrátila podruhé, nesla svazek klíčů – od auta i od bytu – a jeho naditou koženou peněženku. Položila je na stůl, přímo do lepkavé skvrny od kompotu. Kov tiše cinkl o desku.
Radek Tichý zíral na tu podivnou sestavu věcí, jako by sledoval absurdní divadelní scénu. Mozek odmítal pochopit souvislosti.
„Co to má znamenat?“ vypravil ze sebe. V hlase mu zazněla nejistota. Sebejistota, kterou ještě před chvílí čerpal z telefonátu s matkou, se rozplynula.
Anna se posadila naproti němu. Nezkřížila ruce, nebránila se. Seděla rovně, uvolněně, a jen se na něj dívala.
„To jsou tvoje věci,“ odpověděla klidně, bez jediného náznaku emocí. „Ty, které budeš během následujících deseti minut potřebovat.“
Docházelo mu to pomalu. Jako když se po úderu opozdí bolest.
„Ty mě… vyhazuješ? Kvůli autu? To snad nemyslíš vážně.“
Na jejích rtech se mihnul sotva patrný úsměv.
„Ne, Radku. Nejde o auto. To je jen ukazatel. Právě jsi volal své matce, aby sis na mě postěžoval. Zatáhl jsi ji do našeho manželství, aby ti pomohla rozhodovat o mých penězích. Tím jsi mi jasně ukázal, že žádné ,my‘ pro tebe neexistuje. Jsi tu ty a tvoje rodina. A já? Jen někdo zvenčí s užitečným majetkem. Rozhodl ses sám. Já z toho jen vyvozuji důsledky.“
Seděl proti ní s pootevřenými ústy. Chtěl protestovat, obvinit ji z přehánění, označit ji za blázna. Jenže slova se mu zasekla v krku. Její vyrovnanost ho ochromovala. Ta žena před ním nepřipomínala partnerku, se kterou strávil pět let. V jejím pohledu nebyla ani stopa pochybnosti – jen chladná jistota.
„Chtěl jsi být velkorysý vůči své sestře,“ pokračovala stejným věcným tónem, jako by četla podmínky smlouvy. „Nebudu ti stát v cestě. Naopak ti vyjdu vstříc. Teď za ní pojedeš. Určitě se u ní najde gauč, kde můžeš přespat. Můžete spolu oslavit tvou šlechetnost.“
„Ty ses zbláznila,“ vydechl.
„Právě naopak. Nikdy jsem nepřemýšlela jasněji.“ Vstala, sundala bundu z opěradla a podala mu ji. „Když jsou pro tebe dárky pro sestru tak zásadní, běž za ní a žij tam. A klidně si najdi ženu s dědictvím, které půjde rozdávat. To moje k podobným účelům neslouží. Máš pět minut, abys se oblékl a odešel.“
Nekřičela. Nedotkla se ho. Jen stála s nataženou rukou a v očích měla tvrdost kamene. V tom pohledu četl ortel. Pochopil, že tohle není další hádka, po níž přijde usmíření. Tohle je konec.
Jako ve zpomaleném filmu si vzal bundu. Sebral ze stolu klíče i peněženku. Obul se, aniž by promluvil. Všechen jeho předstíraný pocit morální převahy se rozpadl. Zničilo ho její ledové ticho.
Když otevřel dveře bytu, ještě se naposledy otočil – snad čekal, že ji obměkčí. Anna už však mířila zpět do kuchyně a ani se na něj nepodívala. Dveře za ním zapadly s tlumeným cvaknutím.
Zůstala sama. V bytě se držel pach vychladlé večeře. Pomalu stáhla ze stolu ubrus s nevzhlednou hnědou skvrnou, zmačkala ho a hodila do koše. V tichu, které následovalo, nebyl žal ani lítost. Jen zvláštní pocit čistoty. A prázdno.