„Líto?“
To slovo ji udeřilo do solaru s razancí, jakou by neměla ani otevřená dlaň. Bylo tak absurdní, tak nepatřičné v téhle chvíli, až se jí na pár vteřin sevřelo hrdlo. Seděl naproti ní s tím svým bezelstným výrazem a čekal. Opravdu netušil, co právě způsobil. Jedinou větou pošlapal vzpomínku na její babičku, jejich společné plány i důvěru, kterou mu bezvýhradně dávala. Smáznul všechno, co pro ni mělo váhu, a zredukoval to na ubohou otázku lakoty.
Pomalu se narovnala. Stůl, který ještě před chvílí představoval střed jejich malého světa, se proměnil v hradbu mezi dvěma tábory. Vůně večeře náhle ztěžkla a zhořkla, až se jí zvedl žaludek.
— Jak s tím souvisí tvoje sestra? — pronesla tiše, ale každé slovo bylo ostré. — Co má Šárka Králová společného s penězi, které mi odkázala babička? Proč bych jí z nich měla kupovat auto, Radku Tichý?
Jeho jméno vyslovila zvláštně, skoro cize. Ne tázavě, spíš jako definitivní tečku. Radek Tichý. Jako by si ho tím okamžikem zařazovala mezi lidi, které bude znát už jen zpovzdálí.
Teprve teď mu začalo docházet, že naráží na odpor. Ne že by uznal oprávněnost jejích slov — jen pochopil, že jeho „skvělý nápad“ neprojde bez boje. Do tváří se mu nahrnula krev.
— Anno, co to vyvádíš? Jsme přece rodina. Šárka je moje sestra, takže i tvoje. Proč ten tón, jako bych ti bral poslední korunu? Chceme jí přece pomoct!
— „Chceme“? — ušklíbla se. — Žádné „my“ neexistuje. Byl to tvůj návrh a ty jsi automaticky předpokládal, že kývnu. Moje rodina byla moje babička. Ta se dřela ve dvou zaměstnáních, abych měla šanci na lepší start. Nikdy tvoji Šárku ani nepoznala. To jsou její peníze. Ne tvoje. A už vůbec ne společný fond na rozdávání dárků.
Na talíři před ním chladla kotleta, na povrchu se srážel tuk do bělavého povlaku. Bylo jasné, že tahle večeře skončila.
— Tak takhle… — natáhl pohrdavě. — Když se mluví o hypotéce nebo o větším bytě, jsou to „naše“ peníze. Ale jakmile jde o mou sestru, hned jsou „tvoje“ a „babiččiny“. Nečekal bych od tebe takovou malichernost. Takovou… hamižnost.
To slovo se vrátilo, tentokrát jako rozsudek. A něco v ní prasklo.
— Hamižnost? — zasmála se, ale znělo to spíš jako štěknutí. — Víš, jak tomu říkám já? Parazitování. Chceš si vyřešit rodinné problémy z cizí kapsy a ještě u toho vypadat jako velkorysý zachránce. To se to rozdává, když to nejsou tvoje peníze, že? Co dál? Zaplatíme rekonstrukci domu tvým rodičům? Vždyť „peníze jsou“, ne?
Vyskočil tak prudce, až převrhl sklenici s kompotem. Tmavá lepkavá tekutina se rozlila po světlém ubruse a vsákla se do něj v odporné hnědé mapě.
— To už přeháníš! Moje rodiče do toho netahej! Chtěl jsem jen udělat správnou věc! Ty z toho děláš účetní rozvahu a osobní útoky!
— Protože o peníze jde! — vyhrkla a postavila se také. — Nejsou to jen bankovky. Jsou to roky dřiny mojí babičky. Jsou to základy našeho budoucího bydlení. A ty je chceš rozházet kvůli rozmaru své rozmazlené sestry!
Stáli proti sobě přes stůl, na němž chladla jejich poslední klidná večeře. Z útulné kuchyně se stal boxerský ring. Oba věděli, že gong už zazněl a že tohle je teprve první kolo.
Jejich hlasy doznívaly v prostoru a pomalu klesaly k zemi jako prach po explozi. Radek těžce oddychoval, hrudník se mu zvedal a klesal. Opíral se klouby o desku stolu a zíral na tmavou skvrnu na ubruse, jako by právě ona dokazovala jeho pravdu. Čekal další výpad, další argumenty, další křik.
Ale Anna mlčela.
Pomalu se posadila zpátky. Pohybovala se s podivnou, téměř chladnou elegancí, jako by se jí ten výbuch emocí vůbec netýkal. Jako by od toho všeho najednou stála stranou a dívala se na scénu z odstupu.