„Pan notář výslovně uvedl, že se máme dostavit všichni dědicové. A já snad dědičkou nejsem?“ Karolína Červenýová stála na prahu bytu a v ruce svírala pomačkanou obálku tak pevně, až jí zbělaly klouby.
Za jejími zády se tyčila postava tchyně. Ludmila Čermáková působila jako těžký mrak před bouří – stačilo málo a spustil by se jedovatý liják. V jejím pohledu bylo tolik nepřátelství, že se zdálo, jako by se vzduch v předsíni dal krájet.
Karolína se držela jen silou vůle. Před třemi dny zemřela babička jejího manžela Miroslava Kratochvíla – jediný člověk z celé rodiny, který s ní jednal laskavě a bez předsudků. Stařenka se jí opakovaně zastávala, když na ni Ludmila útočila, a říkávala, že Karolína je to nejlepší, co jejich Míšu v životě potkalo. Teď už tu nebyla a s jejím odchodem zmizela i poslední brzda. Tchyně konečně odhodila zdvořilou masku.
„Nemáš na to žádné právo!“ zasyčela Ludmila a zastoupila jí cestu. „Týká se to naší rodiny. Babička všechno odkázala Míšovi, ne tobě!“
Karolína sklopila zrak k dopisu. Její jméno tam stálo jasně vedle jména manžela. Notář Oldřich Petříček je oba zval k projednání závěti. To znamenalo, že si na ni zesnulá vzpomněla. Možná jí odkázala jen drobnost na památku, starý porcelán nebo šperk bez větší ceny. Nešlo o hodnotu věcí. Důležité bylo vědomí, že na ni myslela až do konce.
„Moje jméno je v dopise uvedeno,“ odpověděla klidně, i když se jí třásl hlas. „Půjdu tam.“
Ludmile zrudl obličej. Ruce sevřela v pěst a napjala se tak, že jí vystoupily žíly na krku. Udělala krok vpřed a zcela zaplnila dveřní otvor.
„Jen přes moji mrtvolu!“ vyštěkla. „Nestačilo ti, že jsi mi odlákala syna z domova? Teď ještě natahuješ ruku po dědictví? Jsi obyčejná lovkyně peněz!“
Ta slova bolela. Sedm let snášela Karolína jedovaté poznámky, chladné pohledy i otevřené pohrdání. Sedm let se snažila prolomit ledy – nosila dárky, pomáhala při každé návštěvě, nabízela pomoc. Marně. V očích Ludmily zůstávala vetřelcem, která jí „ukradla“ milovaného syna.
„Nikomu jsem ho nevzala,“ pronesla unaveně. „Miroslav se rozhodl sám. Jsme spolu, protože se máme rádi.“
„Láska?“ odfrkla si tchyně. „Co ty o ní víš! Láska je, když matka vychová syna, obětuje mu noci i síly. A ty? Ty na něm jen parazituješ!“
Z hloubi bytu se ozvaly kroky a vzápětí se objevil Miroslav. Vysoký, ramenatý, ale teď zlomený smutkem. Smrt babičky ho zasáhla víc než kohokoli jiného – vychovala ho poté, co otec rodinu opustil. Pohlédl na matku, pak na manželku, a v očích mu problesklo podráždění.
„Mami, nech toho,“ zamumlal. „Karolína půjde s námi.“
Ludmila se k němu prudce otočila. „Míšo! To byla naše babička! Naše krev! Co s tím má společného ona?“
„Karolína je moje žena,“ zvýšil hlas, ale chyběla mu rozhodnost. Znělo to spíš jako snaha předejít další hádce než skutečná obrana. Karolína to vycítila a hořkost jí zaplavila hruď. Ani teď, když ji matka bezostyšně urážela, se jí manžel nedokázal skutečně zastat.
K notáři jeli společně. Miroslav seděl za volantem, Ludmila vedle něj a Karolína na zadním sedadle, tiše jako nepotřebné zavazadlo. Celou cestu tchyně synovi připomínala, jak výjimečná jeho babička byla a jak bezmezně milovala právě jeho, svého jediného vnuka. O snaše nepadlo jediné slovo, jako by vůbec neexistovala.
Kancelář Oldřicha Petříčka sídlila ve starém domě v centru města. Přivítal je starší muž s vlídnou tváří a pozornýma očima za brýlemi. Usadil je ke kulatému stolu a otevřel složku s dokumenty.
„Nejprve mi dovolte vyjádřit upřímnou soustrast,“ řekl tiše. „Eva Kovářová byla mimořádná žena. Znal jsem ji dlouhá léta a velmi jsem si jí vážil.“
Ludmila si přitiskla kapesník k očím a tlumeně popotáhla. Miroslav zatnul čelist, aby udržel emoce na uzdě. Karolína jen sklopila hlavu a snažila se uklidnit dech.
V místnosti zavládlo napjaté ticho, přerušované jen šustěním papírů, když notář obrátil první list závěti a chystal se pokračovat.