„…pokud by se někdo pokusil moje rozhodnutí napadnout, vězte, že jsem byla plně při smyslech a dobře jsem si uvědomovala, koho z vás mám před sebou.“
Obraz potemněl a v místnosti zavládlo ticho, které by se dalo krájet. Ludmila Čermáková zůstala stát s pootevřenými ústy, jako by jí někdo vyrval řeč. Po několika vteřinách se velmi pomalu otočila ke Karolíně. Z jejího pohledu čišela taková zášť, až Karolína instinktivně ucouvla.
„Ty bestie,“ zasyčela tchyně. „Rozvrátila jsi naši rodinu. Nestačilo ti, že jsi mi odloudila syna, teď sis přivlastnila i majetek!“
„Mami, uklidni se,“ ozval se konečně Miroslav Kratochvíl. Jeho hlas ale nezněl pevně – spíš napjatě, téměř cize.
„Uklidnit?“ vybuchla Ludmila. „Tvoje žena nás právě připravila o byt! Ten měl připadnout tobě! Tobě, rozumíš?!“
A tehdy Miroslav udělal něco, co Karolína vůbec nečekala. Zvedl oči a zadíval se na ni. V tom pohledu bylo cosi bolestného. Zklamání… a také nedůvěra.
„Kájo, věděla jsi o tom?“ zeptal se tiše. „Tušila jsi, že babička přepíše byt na tebe?“
Karolíně se rozbušilo srdce tak silně, až měla pocit, že omdlí.
„Cože? Ne! Samozřejmě že ne! Míro, neměla jsem o tom ani tušení!“
„Chodila jsi za ní i beze mě, že?“ pokračoval stejným podivně odměřeným tónem. „Navštěvovala jsi ji, když jsem byl v práci?“
„Ano, jezdila,“ přiznala bez váhání. „Pomáhala jsem jí s nákupy, vařila, uklízela. Byla sama, potřebovala společnost.“
„A nikdy ses o tom nezmínila,“ konstatoval suše.
Karolína na něj hleděla a měla pocit, že před ní stojí cizí člověk. Opravdu si myslí, že si babičku získávala kvůli bytu?
„Neříkala jsem ti to, protože jsem nechtěla, abys měl výčitky!“ vyhrkla. „Pracuješ od rána do večera. Já měla čas a chtěla jsem pomoct.“
„Jak dojemné,“ utrousila jedovatě Ludmila. „Dobrotivá snacha. A výsledek? Nemovitost za několik milionů korun.“
„To snad nemyslíte vážně!“ neudržela se Karolína. „Měla jsem Evu ráda! Byla pro mě jako babička, kterou jsem nikdy neměla. Nechodila jsem tam kvůli penězům, ale proto, že byla osamělá! Protože vy,“ otočila se k tchyni, „jste se zastavili jednou za měsíc na půl hodiny. A ty,“ pohlédla na manžela, „jsi byl pořád zavalený prací!“
„Okamžitě přestaň!“ rozkřikla se Ludmila. „Neopovažuj se nás obviňovat!“
„Obviňovat?“ Karolína se postavila, třásla se, ale už se nedokázala držet zpátky. „Vy jste milovali představu babičky. Její byt, její úspory. Ale ji samotnou jste nechali samotnou v tom velkém bytě. Víte, co mi říkala? Že jsem jediný člověk, který přijde jen tak – posedět, dát si čaj, popovídat si. Ne z povinnosti. Ne kvůli dědictví. Prostě proto, že mi na ní záleželo.“
„Dost!“ vykřikl Miroslav a prudce se zvedl. „Nehraj si na svatou! Babička byla naše krev. A ty… ty jsi nikdo!“
To slovo dopadlo tvrději než facka. Nikdo. Po sedmi letech manželství, po všem, co spolu prožili.
„Nikdo?“ zopakovala tiše. „Jsem tvoje žena, Míro. To nic neznamená?“
Miroslav uhnul pohledem. Té krátké pauzy využila Ludmila.
„Manželka!“ odfrkla si. „Správná žena stojí při svém muži. A ty? Připravila jsi ho o dědictví!“
„Nic jsem nikomu nevzala!“
„Lžeš! Všechno jsi naplánovala. Omotala sis ji kolem prstu!“
„Prosím o klid,“ vstoupil do toho Oldřich Petříček, dosud trpělivě vyčkávající. „Závěť byla sepsána v souladu se zákonem. Eva Kovářová měla plné právo rozhodnout o svém majetku dle vlastního uvážení.“
„Podáme žalobu!“ oznámila Ludmila odhodlaně. „Dokážeme, že ji tahle… zmanipulovala!“
„Je to vaše právo,“ přikývl notář. „Ale upozorňuji vás, že nemáte oporu v důkazech. Videozáznam i lékařské zprávy potvrzují, že zůstavitelka byla zcela způsobilá.“
Ludmila popadla syna za ruku. „Pojď, Míro. Nemáme tu co dělat.“
On se však ani nepohnul. Díval se na Karolínu, v očích směs křivdy, pochybností i čehosi, co připomínalo stud.
„Kájo,“ začal opatrně. „Co kdybys ten byt odmítla? Kvůli rodině.“