Notář si upravil brýle a plynule navázal:
„Eva Kovářová po sobě zanechala závěť,“ oznámil klidně, když otevřel složku. „Byla sepsána před dvěma měsíci, v naprostém souladu s právními předpisy. Zdravotní dokumentace potvrzuje, že paní Kovářová byla v době podpisu plně při smyslech a rozhodovala se zcela svobodně.“
Krátce si odkašlal a začal předčítat:
„Já, Eva Kovářová, při plném vědomí a s jasnou myslí, stanovuji následující. Svůj byt o dispozici 3+1 na adrese Sadová 15, byt číslo 42, odkazuji své vnučce snachy, Karolíně Červenýové.“
Slova doznívala v místnosti jako ozvěna. Nastalo ticho tak hutné, že by se dalo krájet. Karolína pomalu zvedla hlavu, jako by si nebyla jistá, zda slyšela správně. Byt? Ten byt v centru města? Hodnota nemovitosti šla do milionů korun. Bylo to celé jmění.
Jako první vybuchla Ludmila Čermáková. Prudce vyskočila ze židle, až se převrátila dozadu.
„To je nesmysl! To je podvrh!“ vykřikla roztřeseným hlasem. „Eva by nikdy nepřenechala byt té… té cizí osobě!“
Oldřich Petříček k ní vzhlédl přes obroučky brýlí, jeho výraz zůstal neochvějný.
„Ujišťuji vás, paní Čermáková, že dokument je pravý. Navíc po sobě paní Kovářová zanechala i dopis, ve kterém své rozhodnutí vysvětluje. Přejete si, abych jej přečetl?“
„Samozřejmě že ano,“ procedila Ludmila mezi zuby.
Notář otevřel obálku a rozložil několik listů.
„Moji milí,“ četl nahlas. „Je mi jasné, že mé rozhodnutí vyvolá otázky, možná i nesouhlas. Především u tebe, Ludmilo. Prosím ale, vyslechněte mě. Karolínu jsem si oblíbila od prvního dne, kdy ji Miroslav přivedl domů. Je laskavá, poctivá a pracovitá. Miluje mého vnuka upřímně, ne kvůli majetku či postavení. Viděla jsem, jak o něj pečuje a jak při něm stojí.“
Ludmila zbledla, ale notář pokračoval.
„Ludmilo, jsi moje snacha a mám tě ráda. Přesto ses nikdy nedokázala smířit s volbou svého syna. Tvůj strach a majetnickost dusí jejich vztah. Miroslave, jsi dobrý muž, ale příliš ustupuješ. Rozpolcenost mezi matkou a manželkou rozkládá tvůj domov.“
Miroslav sklopil zrak.
„Byt odkazuji Karolíně, protože chci, aby měla jistotu. Aby věděla, že má místo, kde je doma, kde ji nikdo nebude ponižovat ani vyhazovat. Ať má svůj pevný bod, své bezpečí.“
Notář obrátil stránku.
„Finanční úspory, přibližně dva miliony korun, rozděluji rovným dílem mezi Miroslava a Ludmilu. Je to dostatek pro klidný život. Nenechte se ovládnout chamtivostí. Život je příliš krátký na zášť.“
Karolíně se zaleskly oči.
„Karolínko, drahé děvče, přeji ti štěstí. Pamatuj, že si zasloužíš úctu i lásku. Nedovol nikomu, aby tě přesvědčil o opaku.
S láskou vaše babička Eva.“
Oldřich Petříček dopis dočetl a tiše jej položil na stůl. V kanceláři zavládlo napjaté ticho. Karolína seděla jako omráčená, slzy jí stékaly po tvářích. Eva na ni myslela. Nejen že ji měla ráda — postarala se o ni i po své smrti.
Miroslav zíral do desky stolu. Jeho tvář byla kamenná, jen napjaté svaly na lících prozrazovaly vnitřní boj.
Ludmila však stála uprostřed místnosti, dech zrychlený, oči plné hněvu.
„Ovlivnila ji!“ vykřikla náhle a ukázala na Karolínu třesoucím se prstem. „Ta vypočítavá holka si ji omotala kolem prstu! Donutila ji přepsat závěť!“
„Paní Čermáková,“ pronesl notář chladně, „byl jsem osobně přítomen při jejím sepsání. Paní Kovářová jednala naprosto samostatně a s plným vědomím. Dokonce předvídala, že její rozhodnutí vyvolá prudké reakce. Proto trvala na tom, aby byl celý akt zaznamenán na video. Pokud si přejete, mohu vám záznam pustit.“
„Okamžitě!“ štěkla Ludmila.
Oldřich otevřel notebook, otočil jej směrem k nim a spustil přehrávání. Na obrazovce se objevila Eva Kovářová, sedící ve stejné místnosti. Vypadala svěže, její pohled byl jasný a soustředěný.
„Já, Eva Kovářová,“ zazněl její hlas ze záznamu, „potvrzuji, že tuto závěť činím z vlastní vůle, bez jakéhokoli nátlaku. Svůj byt odkazuji Karolíně, protože jsem přesvědčena, že je to správné. Je tím nejlepším, co naši rodinu v posledních letech potkalo. A pokud by se někdo pokusil…“