Zpočátku mizel jen výjimečně. Jednou za měsíc, pak ob sobotu… a nakonec téměř každý víkend. Vracíval se až k ránu, nasáklý alkoholem a cizími parfémy. Tereza si sice všímala drobností, které ji bodaly u srdce, ale pokaždé ty myšlenky zaplašila. Přesvědčovala samu sebe, že každé manželství prochází obdobím zvykání, že potřebují jen čas.
Pak však držela v ruce těhotenský test se dvěma jasnými čárkami.
Srdce jí zaplavila vlna radosti. Ten večer prostřela slavnostně stůl, zapálila svíčky a připravila Radimovo oblíbené jídlo. Chtěla, aby si ten okamžik navždy pamatovali jako začátek něčeho krásného. Radim dorazil pozdě, podrážděný a unavený.
„Mám pro tebe novinu,“ vydechla nadšeně. „Budeme mít miminko.“
Zůstal stát s příborem v ruce. Výraz v jeho tváři ztuhl – a během pár vteřin jej vystřídal vztek.
„Cože? Jaké miminko?“ vyštěkl. „To sis ze mě udělala legraci?“
„Naše dítě, Radime…“ zašeptala.
„Přemýšlela jsi vůbec?“ zvýšil hlas a prudce odhodil vidličku na stůl. „Je nám dvaadvacet! Máme si užívat, budovat kariéru, cestovat! Já se rozhodně nehodlám zahrabat do plenek. Zítra jdeš a vyřešíš to!“
Jako by jí někdo vrazil políček. Hleděla na něj a marně pátrala po muži, do kterého se kdysi zamilovala. Tenhle byl cizí – tvrdý, sobecký, plný zlosti.
„To neudělám,“ odpověděla tiše, ale pevně.
„Tak v tom případě odcházím. Vyber si – buď já, nebo ten problém!“
Během jediné noci jako by zestárla o deset let. Mlčky otevřela skříň, začala skládat jeho oblečení do kufru a postavila jej ke dveřím.
„Odejdi,“ pronesla klidně. „Teď hned. Tohle je můj domov. A tohle je moje dítě. Pokud ho nedokážeš přijmout, nemáš tu co dělat.“
Radim ještě chvíli křičel, bušil do dveří a předpovídal jí, že se brzy vrátí s prosíkem, až zjistí, jak těžké je být na všechno sama. Nevrátila se. Porodila Šimona, dokončila vysokou školu a postupně si vybudovala tichý, bezpečný svět, ve kterém pro něj už nebylo místo.
Radim naopak odcházel bez špetky výčitek. Spíš cítil úlevu.
„Naivní husí hlava,“ bručel si pro sebe, když šlápl na plyn a nechal za sebou jejich ulici. „Zahrabe se do hrnců a plen a bude si myslet, že je šťastná. Já jsem přece stvořený pro něco víc.“
Nepovažoval se za viníka. Naopak – byl přesvědčený, že se stal obětí pokusu připoutat ho dítětem k nudnému životu.
S Nikolou se znal ještě v době, kdy byl ženatý. Potkali se náhodou v klubu a z nevinného flirtu se vyvinul vztah. Nikola byla jako ohňostroj – výrazná, upravená do posledního detailu, a především alergická na každodenní stereotyp. Pracovala jako manažerka v kosmetickém salonu, milovala drahé drinky a téma domácnosti jí zvedalo tlak.
„Takže jsi konečně odešel?“ pousmála se, když se u ní Radim objevil s kufrem. „Správně. Chlap má mít odvahu. Se mnou se rozhodně nudit nebudeš.“
A opravdu se nenudil. Čtyři roky uběhly jako jedna dlouhá oslava. Jednu dovolenou střídala druhá – Chorvatsko, Egypt, Thajsko. Večery trávili v barech a restauracích, doma se dveře netrhly. Nikola nevařila – objednávali si. Nepohoršovaly ji rozházené ponožky, protože sama nechávala rtěnky a paletky všude po bytě.
Radim si připadal jako bezstarostný milionář. Žádné závazky, žádná odpovědnost. Na Terezu a Šimona si téměř nevzpomněl. Posílal jen minimální alimenty, a to ještě přes účetnictví firmy, aby měl klid.
Jenže čas neúprosně běžel. Kamarádi se postupně ženili, rodily se jim děti. V kuřárně už se neřešily noční tahy, ale první krůčky a výběr školek.
„Ten můj včera dal gól!“ chlubil se jednou Patrik Jelínek. „Má to v krvi!“
Radima bodlo u srdce. Bylo mu třicet. Měl slušný plat, auto i byt – byť na hypotéku. Ale neměl nikoho, kdo by nesl jeho jméno vedle něj. Ten první syn zůstal kdesi v minulosti, jako kapitola, kterou raději zavřel. Sám sebe přesvědčil, že to byla mladická chyba. Teď však zatoužil po „opravdovém“ synovi – takovém, který přijde na svět z lásky a dobrovolného rozhodnutí. Představoval si, jak s ním chodí na fotbal a pyšně ho představuje ostatním.
Jednoho večera sebral odvahu.
„Nikčo… neměli bychom uvažovat o dítěti?“
Málem se zakuckala vínem. „To myslíš vážně? V mém věku? Mám kariéru, udržuji si postavu. Kvůli plenkám si rozhodně nebudu ničit tělo. Vždyť nám je spolu dobře.“
Radim se však nevzdal. Uměl být přesvědčivý.
„Čas letí,“ naléhal. „Jednou může být pozdě. Podívej na Kristýnu Malou – rodila po čtyřicítce a teď je pořád po doktorech. Ty bys byla nádherná máma. S kočárkem bys vypadala skvěle, všichni by tě obdivovali…“
A pokračoval dál ve svém přesvědčování, sliboval jí pohodlí i obdiv okolí a maloval budoucnost v těch nejrůžovějších barvách.