Jeho přesvědčování nebralo konce.
„Postarám se o všechno. Najmeme chůvu na plný úvazek, klidně čtyřiadvacet hodin denně. Ty si ani nestihneš sáhnout na dno sil,“ ujišťoval ji s úsměvem, který měl působit uklidňujícím dojmem.
Půl roku neustálého přemlouvání, lichotek i nenápadných připomínek, že biologické hodiny tikají rychleji, než si chce připustit, nakonec přineslo své ovoce.
Nikola Horáková povolila.
„Dobře,“ vydechla rezignovaně. „Ale noční vstávání bude tvoje starost.“
Skutečnost však přišla tvrdě a bez varování.
Místo vysněných obrázků rodinné harmonie se dostavily komplikace. Těhotenství Nikoly probíhalo těžce – nejdřív ji týdny sužovaly neutišitelné nevolnosti, později se přidaly otoky a výkyvy krevního tlaku.
Žena, která bývala ozdobou každé společnosti a zářila na večírcích, se změnila k nepoznání. Obličej měla oteklý, pod očima tmavé kruhy a náladu střídala podrážděnost s vyčerpáním.
„Ten tvůj parfém je nesnesitelný!“ křičela na Radima. „A odnes to jídlo pryč, je mi z něj špatně! Záda mě bolí, okamžitě mi je promasíruj!“
Radim Král si to představoval jinak. Ve svých fantaziích kráčel po městě po boku půvabné nastávající maminky, na kterou se všichni obdivně dívají. Místo toho objížděl lékárny, sháněl léky a snášel výbuchy vzteku.
„Začíná to být neúnosné,“ vyčetl jí jednou v noci, když ho vzbudila s tím, že chce čerstvé jahody – v únoru. „Musím chodit do práce. Potřebuju se vyspat.“
„Ty musíš?“ vybuchla. „A já snad odpočívám? Nosím pod srdcem tvoje dítě! Byl to tvůj nápad!“
Čím víc se blížil termín porodu, tím méně času Radim trávil doma. Zdržoval se v práci, chodil na skleničku s přáteli. Na Nikolu, která přibrala a pohybovala se s obtížemi, hleděl s otevřeným odporem.
Když ji v osmém měsíci hospitalizovali kvůli potížím s ledvinami, objevil se u ní jen jednou.
Stál u okna nemocničního pokoje a vyhýbal se jejímu pohledu.
„Já už takhle dál nemůžu,“ pronesl tiše. „Jsem vyčerpaný. Tohle není život, jaký jsem chtěl. Potřebuju klid, ne nemocniční chodby.“
Nikola zůstala ležet bez hnutí.
„To myslíš vážně? Teď? Opravdu mě opouštíš?“
„Finančně tě zabezpečím,“ zamumlal. „Ale společné bydlení… to už nechci. Dusí mě to.“
„Jsi zbabělec, Radime!“ procedila mezi slzami. „Ty jsi mě k tomu dotlačil! Přísahal jsi! A teď utíkáš? K bývalé? Tam už máš skoro dospělého syna, žádné pleny, žádné probdělé noci. Přijdeš a budeš za hrdinu?“
Na okamžik se pousmál. Ta představa mu skutečně probleskla hlavou. Tereza Konečná byla klidná, rozumná žena. A Šimon Beneš už dávno nebyl malé dítě…
„I kdyby,“ odpověděl chladně. „Tobě do toho nic není. Sbohem, Nikolo.“
A odešel. Nechal ji samotnou – s obrovským břichem a srdcem rozpadlým na kusy.
O tři týdny později přivedla na svět chlapce. Porod byl komplikovaný a rekonvalescence zdlouhavá. Vlivem stresu se jí nespustilo mateřské mléko.
Z porodnice si ji neměl kdo odvést. Přítelkyně zmizely stejně rychle jako večírky, rodiče žili daleko a sami už potřebovali pomoc.
Stála před budovou s novorozencem v náručí a cítila, jak ji zaplavuje hořkost. Vůči Radimovi – ale i vůči dítěti, kvůli němuž přišla o iluzi mládí, o zdraví i o partnera.
V hlavě jí uzrál temný plán.
„Chtěl jsi syna? Tak si ho vezmi. Ať ti obrátí život vzhůru nohama,“ šeptala si.
Znala adresu domu na venkově, o kterém Radim často mluvil – jak ho po rekonstrukci zútulnil a jak se tam dá v klidu žít. Byla přesvědčená, že se tam vrátil k „nudné Tereze“. V nemocnici to přece naznačil.
Zavolala si taxi a nechala se odvézt do vesnice. Noc byla mrazivá, tichá. Když spatřila upravený dům se světlem v oknech a kouřem stoupajícím z komína, sevřel se jí žaludek vztekem.
Z kabelky vytáhla předem napsaný lístek: „Toužil jsi po něm – máš ho.“
Dítě uložila do krabice vystlané dekou a postavila ji ke brance. Stiskla zvonek – nefungoval. Rozštěkal se však pes a rozvířil noční klid. Nikola spěšně zmizela za roh, kde čekalo auto.
Byla přesvědčená, že právě vykonala spravedlivou pomstu. Netušila však, že Radim už na tom místě dávno nebydlí.
Část 6. Soud osudu
Když na místo dorazila záchranná služba společně s policií, byl případ odložení novorozence oficiálně zadokumentován. Chlapce převezli do nemocnice na vyšetření. Tereza Konečná podala výpověď a nemohla se uklidnit.
„Jak to někdo může udělat? V takové zimě? Nechat miminko v krabici?“ plakala a tiskla k sobě probuzeného Šimona Beneše.
Vyšetřovatel byl důsledný a všímavý. Pátrání postupovalo rychle. Kamera u místního obchodu zachytila poznávací značku taxíku. Řidiče vypátrali během několika hodin a ten policii bez váhání zavezl k pronajatému bytu Nikoly Horákové.
Zadrželi ji přímo tam. Byla ve stavu naprostého rozrušení, střídala křik s pláčem a působila, jako by se jí svět definitivně zhroutil.