Mezi vzlyky opakovala, že za všechno může otec dítěte – Radim Král. Tvrdila, že ji k těhotenství dotlačil, sliboval společnou budoucnost, a když přišly potíže, zmizel. Jeho příjmení tak poprvé zaznělo v oficiálním protokolu. A spolu s ním i křestní jméno – Radim.
Terezu Konečnou předvolali k výslechu tři dny poté. Když vstoupila do kanceláře, spatřila ho tam. Seděl shrbený, s očima zapadlýma a tváří bez barvy. Jakmile ji zahlédl, trhl sebou a pokusil se o svůj kdysi sebejistý úsměv. Vyšel z toho jen bezradný škleb.
„Terezo… já o ničem nevěděl. To ona je blázen…“
Vyšetřovatel ho zarazil a obrátil se k ní:
„Paní Konečná, znáte tohoto muže?“
„Ano,“ odpověděla klidně, téměř ledově. „Je to můj bývalý manžel. Otec mého staršího syna.“
Radim okamžitě ožil. „Vidíte? Řekni jim to! Nejsem žádné monstrum. Chtěl jsem jen rodinu. Ta Nikola je hysterická. Já se chtěl vrátit k tobě. Uvědomil jsem si, jakou chybu jsem udělal.“
Tereza na něj hleděla s odporem, jako by před sebou měla něco odpudivého.
„Vrátit?“ zopakovala tiše. „Protože tam už to nefungovalo a tady sis myslel, že je všechno zapomenuto?“
Do místnosti přivedli Nikolu Horákovou. Byla v žalostném stavu – vlasy slepené, oči těkavé, výraz nepřítomný. Jakmile spatřila Radima, vyrazila k němu a snažila se ho udeřit.
„Ty zbabělče! Zničil jsi mi život!“ křičela.
Obraz celé situace se tím uzavřel.
Soudní řízení vyvolalo ve městě obrovský rozruch. Nikola byla zbavena rodičovských práv a odsouzena k nepodmíněnému trestu za to, že vystavila novorozence přímému ohrožení života. Lékaři potvrdili, že v mrazu by dítě nepřežilo ani půl hodiny. Slzy ani výmluvy na momentální zkrat jí nepomohly.
Radim zůstal z právního hlediska bez trestu – krabici s dítětem přece neodložil on. Jenže následky ho dostihly jinak.
Příběh se rozšířil rychlostí blesku. V práci mu doporučili podat výpověď. „Dobré jméno firmy je přednější,“ zaznělo stroze. Přátelé se postupně vytratili. Patrik Jelínek, se kterým si kdysi plánoval připít na narození syna, mu řekl do očí: „Nechat těhotnou ženskou samotnou? To je dno, Radime.“ A vymazal si ho z kontaktů.
Zůstal sám. V podnájmu, bez zaměstnání, zatížený dvěma hypotékami – jednu z nich kdysi podepsal jako ručitel za byt Nikoly. Pokusil se ještě jednou oslovit Terezu, prosit o odpuštění alespoň kvůli Šimonovi Benešovi.
Dveře mu však otevřel vysoký, pevně stavěný muž. Rostislav Šimek, místní veterinář a Terčin manžel. Seznámili se asi před rokem. U jeho nohou stál Arnošt Havelka a tiše vrčel.
„Jestli se tu ještě jednou ukážeš, pustím psa,“ řekl Rostislav klidně. „A pak si to vyřídíme mezi čtyřma očima.“
Radim zvedl pohled k oknu. Tereza tam stála s miminkem v náručí. Tím chlapcem z krabice.
Nedovolila, aby skončil v ústavní péči. Když bylo jasné, že matka je ve vězení a otec otcovství nepřiznal – u soudu dokonce prohlásil, že bez testu DNA si není jistý – podala žádost o svěření dítěte do své péče.
„Nemůže přece do dětského domova,“ řekla tehdy Rostislavovi. „Je to Šimonův bratr. Mají stejného otce. Krev se nedá zapřít. Postaráme se o něj.“
Dostal jméno Matyáš Čech.
Rostl z něj zdravý, usměvavý kluk, plný energie. Po zachmuřeném biologickém otci nepodědil vůbec nic.
Radim občas přijel do vesnice. Auto nechával opodál a zpoza křovin pozoroval dvůr. Viděl, jak Šimon učí mladšího kopat do míče, jak se oba smějí. Na verandě seděla Tereza s Rostislavem, popíjeli čaj a vedli tiché rozhovory.
Díval se na své syny, kteří jinému muži říkali tati. Na ženu, kterou kdysi považoval za obyčejnou a nudnou – a která byla jedinou skutečnou láskou jeho života. Na dům, jehož práh pro něj zůstal navždy nepřístupný.
Jednou ho při tom přistihl místní policista.
„Radime? Zase tady?“ zeptal se přísně.
„Jen se dívám… jsou to moje děti…“
„Tvoje?“ odfrkl si muž. „Kdyby nebylo Terezy, byly by dnes někde v ústavu. Takže nasedni a zmiz. Ať tě tu už nevidím.“
Motor starého auta zahučel a Radim odjel zpět do města. Do prázdného bytu, kde ho čekaly jen neuhrazené složenky a tíživé ticho. V tom tichu měl dost času přemýšlet o tom, že si vlastní štěstí zničil sám.
A ne jednou.
Večer Tereza uložila chlapce do postelí. Matyášovi pečlivě zastrčila deku, Šimona políbila na čelo. Potom sešla dolů. Rostislav už naléval mátový čaj a Arnošt Havelka ležel u krbu s hlavou položenou na tlapách.
V domě panovalo teplo, klid a pocit bezpečí.
Tak to bývá tam, kde má své místo láska.