„Dej nám ten svůj zájezd, rodina ho potřebuje víc než ty!“ ječela tchyně.
Kateřina Kolářová přejížděla horkou žehličkou po letních šatech. Přístroj syčel a vypouštěl oblaka páry, ale ona si ani nevšimla, že si spálila koneček prstu. Hlavou jí běžela jediná představa: Za dvanáct hodin budu sedět u moře, v ruce orosenou sklenici, a dívat se na nekonečný obzor Středozemí. Žádné uzávěrky, žádní řidiči s papíry k vyplnění, žádné tabulky a účetní nervy.
Na tuhle dovolenou čekala celý rok. Z každé výplaty si stranou ukládala pár tisíc, odpustila si nový kabát, Janu Blažkovi zase rybářský prut, po kterém pokukoval. Nakonec si pořídili týden v pětihvězdičkovém resortu v chorvatské Makarské, all inclusive bez omezení. Malý kousek ráje za dvě stě padesát tisíc korun.
Vedle pohovky zela otevřená skořepina kufru – plavky, opalovací krémy, Janovy ploutve na šnorchlování, všechno úhledně srovnané a připravené.
Zvonek se rozezněl dlouhým, protivným tónem, jako by ohlašoval poplach.
Kateřina sebou trhla a pohlédla na hodiny. Devět večer. Kdo může přijít takhle pozdě?
Jan šel otevřít.
O minutu později se z předsíně ozval hlas, při kterém Kateřině vždycky ztuhly čelisti.
„Honzi! Nemáte zamčeno? Jdeme za vámi, musíme si promluvit. A je to vážné.“
Dana Zemanová. Profesionální trpitelka a mistryně citového vydírání.
Kateřina vypnula žehličku, zhluboka se nadechla, nasadila zdvořilý výraz a vyšla do chodby.
Tchyně si už zouvala boty, hlasitě si stěžovala a opírala se o synovo rameno. „Ach ta záda… nohy mě sotva nesou… Kateřino, udělej mi čaj s citronem a najdi kapky na srdce, nějak mi buší.“
Beze slova odešla do kuchyně.
Za chvíli už Dana Zemanová seděla u stolu a hlasitě usrkávala čaj z podšálku – tak to dělala vždycky, tvrdila, že je to noblesní zvyk, ačkoliv byla obyčejná důchodkyně.
Jan seděl naproti ní, ramena svěšená. Tušil, co přijde. Čtyřicet let výcviku od vlastní matky zanechá stopy.
„Tak tedy,“ odložila podšálek. „Radka Bednářová s Adélou potřebují k moři.“
Kateřina zůstala stát s utěrkou v ruce. „To je hezké. Ať si vyberou nějaký zájezd, spojů je spousta.“
„Nechápeš,“ střelila po ní tchyně pohledem. „Nemají na to peníze. Radka je vdova, sama na dítě, podpora mizerná. A Adéla má problémy s nosními mandlemi. Doktor jasně řekl – mořský vzduch, jinak operace.“
„A co s tím máme společného my?“ zeptala se Kateřina tiše, ale cítila, jak v ní narůstá horkost.
„Máte přece zaplacený pobyt. Odlétáte zítra. Pomůžete rodině.“
„Ten pobyt jsme si koupili my. Šetřili jsme na něj.“
„Jste zdraví jak koně!“ udeřila Dana dlaní do stolu. „Pro vás je to jen rozmar! Ale pro dítě je to otázka zdraví! Vy můžete zůstat na chatě, tam je taky vzduch. Řeka sice zapáchá, ale vám to stačí.“
„Mami…“ ozval se nejistě Jan. „My jsme se na to těšili. Už máme sbalené věci…“
„Těšili!“ vyštěkla. „A na neteř jsi myslel? Na vlastní sestru? Tak jsem tě nevychovala! Sobecký jsi! Celý po své ženě! Lakomci, jde vám jen o vlastní pohodlí!“
Pak si přitiskla ruku k hrudi. Obličej jí zrudl.
„Ach… srdce… píchá mě… Honzo, vodu! Zavolej sanitku! Řeknu doktorům, že za všechno může tvoje žena.“