Jan zbledl tak, že mu zmizela i poslední barva z tváří. Vyskočil od stolu a začal zmateně pobíhat po kuchyni, otevíral zásuvky a hledal kapky na srdce.
„Mami, prosím tě, uklidni se! Hned ti něco přinesu!“
Pak se podíval na Kateřinu Kolářovou. V očích měl výraz vystrašeného psa – provinilý, zoufalý, bezmocný.
„Katko… vidíš přece, že je jí špatně. Co kdybychom jim ty zájezdy přenechali? Adéla to využije víc než my… My pojedeme jindy.“
Kateřina na něj upřeně hleděla. Patnáct let společného života a teď jí došlo, že právě teď to vzdal. Vzdal se jich, jejich plánů, jejich vysněné dovolené. Stačilo malé divadlo a on couvl.
„Takže naše letenky dáš pryč?“ zeptala se tiše.
„Katko, nezačínej zase. Je to moje máma!“
Dana Zemanová pootevřela jedno oko, aby se ujistila, že syn dospěl k „správnému“ rozhodnutí, a pak znovu teatrálně zasténala a zaklonila hlavu.
„Dobře,“ pronesla Kateřina chladným hlasem. „Vezměte si to.“
„Dítě potřebuje k moři, vy si vystačíte se zahradou!“ prohlásila tchyně, stále si tiskla dlaň na hruď.
Kateřina čekala, že se jí Jan aspoň zastane. Místo toho na ni hleděl prosebně. V tu chvíli věděla, že jejich dovolená právě skončila.
Dana Zemanová odešla sotva za deset minut – zázračně uzdravená z údajného infarktu.
„Zítra ráno se tu zastaví Radka Bednářová pro doklady,“ oznámila ve dveřích. „Tak to přepište a dejte jim i nějaké peníze na výlety. Tisíc dolarů by mohlo stačit, nebuďte skrblíci.“
Dveře zapadly.
Kateřina zůstala stát uprostřed chodby jako přimražená. Jan k ní přistoupil a pokusil se ji obejmout.
„Katko, nezlob se… Víš přece, že když ona takhle—“
Odstoupila. „Nesahej na mě.“
Zamířila do koupelny, pustila vodu naplno, aby přehlušila všechno kolem. Posadila se na okraj vany a rozplakala se. Ne kvůli zájezdu. Kvůli tomu, jak hluboko ji to ponížilo.
Představila si, jak zítra přijede Radka. Ta „chudá vdova“, která ve skutečnosti žije s arménským trhovcem, ale tají to, aby nepřišla o dávky. Přiveze s sebou Adélu Kolářovou – třináctiletou holku, která už kouří za školou a učitelům nadává do idiotů.
Vezmou si letenky a budou se potutelně usmívat. Zase je sponzorují. A ona? Ona pojede na chatu a bude plít záhony.
„Nenávidím je,“ problesklo jí hlavou. „Všechny. A tebe taky, Jane. Slabochu.“
Napadlo ji sbalit si věci a odejít. Jenže kam? Byt je na hypotéku, ještě pět let splácení. Odešla by a nechala jim všechno.
Ne. Takhle ne.
Utřela si slzy a podívala se do zrcadla. Oteklý obličej, zarudlé oči. Ale v pohledu už nebyl smutek. Byl tam chlad.
„Dobře,“ řekla svému odrazu. „Chcete Turecko? Budete mít Turecko, na které nikdy nezapomenete.“
„Neplač, příští rok pojedeme,“ chlácholil ji večer Jan. Netušil, že nebrečí z lítosti, ale vzteky – a že v její hlavě už se rodí plán na opravdu „nezapomenutelnou“ dovolenou pro jeho příbuzenstvo.
Tu noc nespala. Ležela vedle chrápajícího Jana a promýšlela detaily. Plán byl drsný, ale spravedlivý po svém.
Ráno Jan odešel do práce nezvykle brzy – zřejmě se jí nechtěl dívat do očí. Jakmile za ním zapadly dveře, vzala telefon a vytočila číslo.
Zuzana Bednářová, její kamarádka z dětství, pracovala v cestovní kanceláři, přes kterou zájezd kupovali.
„Zuzi, ahoj, tady Katka. Mám průšvih.“
„Co se stalo? Zrušili vám let?“
„Horší. Tchyně nám ty zájezdy sebrala.“
„Děláš si legraci! A tys to dovolila?“
„Musela jsem. Srdeční záchvat, sanitka, Jan v panice… Zuzano, potřebuju, abys mě teď pozorně vyslechla.“