„Tak mě poslouchej opravdu pozorně,“ navázala tiše Kateřina. „Za chvíli tam dorazí Radka Bednářová, aby si přepsala zájezd. Udělej všechno tak, aby nabyla dojmu, že je vše v naprostém pořádku… ale podklady jí připrav jiné.“
Na druhém konci se ozvalo zmatené ticho. „Jak jiné?“
„Náš původní pobyt stornuj. Peníze mi vrať zpátky na kartu, nenápadně. A jim vystav úplně nový zájezd. Nějaký last minute, co je nejlevnější. Klidně něco typu ‚Fortuna, dvě hvězdy‘.“
„Katko, zbláznila ses? To bude díra!“ protestovala Zuzana Bednářová.
„Je mi to jedno. Hlavně aby to bylo co nejlevnější, daleko od pláže a bez jídla.“
„A co mám napsat do voucheru?“
„Hotel uveď jako pětihvězdičkový. Fotky uprav, ať to vypadá reprezentativně. Řekni, že systém změnil název, že je to jen administrativní chyba. Radka to řešit nebude. A napiš tam i all inclusive. Ať klidně odletí.“
Zuzana si povzdechla. „To je dost tvrdé.“
„Tvrdé bylo, když mi někdo sebral dovolenou pod záminkou infarktu. Tohle je jen vyrovnání účtů. Zaplatím ten jejich ‚luxus‘ ze svého, nemusíš mít obavy.“
Krátce po desáté někdo zazvonil. Ve dveřích stála Radka Bednářová, už připravená k odjezdu – slamák na hlavě, obří sluneční brýle, kufr za sebou. Vedle ní Adéla Kolářová, zabořená do telefonu a žvýkající žvýkačku.
„Tak co, máme to?“ utrousila Radka místo pozdravu. „Taxík čeká.“
Kateřina beze slova podala obálku. Uvnitř byly letenky a barevně vytištěné vouchery, které Zuzana připravila.
„Sun Beach Garden Hotel,“ přečetla si Radka nahlas. „No vidíš, to zní pořádně.“
Ve skutečnosti šlo o zapadlý penzion vysoko v kopcích, dobrých padesát kilometrů od Alanye, kam zabloudili jen ti nejméně nároční.
„A peníze?“ připomněla se Radka. „Máma říkala, že nám dáš tisíc dolarů na útratu.“
Kateřina otevřela peněženku a podala jí pět tisíc korun. „Víc nemám. Na suvenýry to stačí.“
Radka se ušklíbla. „Lakota. Pojď, Adélo, ber kufr.“
Dveře se zavřely. Kateřina se o ně opřela a snažila se uklidnit dech. Srdce jí bušilo až v krku.
Prosím, ať normálně odletí. Ať je ani nenapadne něco kontrolovat.
Ale věděla své – Radka nikdy nic neprověřovala. Byla zvyklá, že svět jí všechno servíruje.
Večer byl podivně klidný. Jan Blažek přišel z práce s dortem a provinilým výrazem.
„Katko… jak ti je? Už jsi v pohodě?“
„Ano,“ odpověděla, zatímco krájela zeleninu. „Dej si večeři.“
„Volala máma. Prý už sedí v letadle, úplně nadšené.“
„Tak to je dobře.“
Jan sklopil oči. „Mrzí mě to. Příští rok ti to vynahradím, slibuju.“
„Najez se, Jane.“
Telefon zazvonil asi po pěti hodinách. Na displeji svítilo jméno Radka Bednářová.
Kateřina zapnula hlasitý odposlech.
„HALÓ!!!“ Její ječák byl tak pronikavý, že kocour na parapetu leknutím seskočil na zem. „KATEŘINO!!! TY JSI NORMÁLNÍ?! KDE TO JSME?!“
Jan se zakuckal čajem. „Radko, co se děje?“
„Tohle je nějaká bouda!“ řvala. „Po dvoře běhají slepice! Bazén je vypuštěný, plný bordelu! V pokoji kovové postele jak na internátu! Klimatizace nikde, voda teče jen studená!“
V pozadí bylo slyšet vzlykání Adély. „Mami, tady to smrdí, já chci domů!“
„A jídlo nikde!“ pokračovala Radka hystericky. „Šla jsem na recepci a říkám: kde máme večeři, když máme přece ultra…“