„…all inclusive!“ dořvala Radka do telefonu. „A ten Turek na mě kouká a povídá: ,Jaký all inclusive? Máte zaplacený jen pokoj!‘ Prý room only! Jen nocleh! Strkala jsem mu pod nos voucher a on se mi vysmál! Říká, že je to padělek!“
„Honzo! Okamžitě s tím něco dělej! Tvoje žena nás poslala do kriminálu! Zavolej na ambasádu!“
Jan seděl u stolu jako opařený, zíral na Kateřinu a nebyl schopný slova.
Kateřina klidně sáhla po mobilu, aniž by zvýšila hlas. „Nikdo vás neošidil.“
„Cože?“ Radka na okamžik ztratila dech.
„Chtěli jste zájezd zadarmo, ne? Tak ho máte. A zadarmo se přece nevybírá.“
„Ty jsi nám vyměnila hotel?!“
„Objednala jsem vám pobyt odpovídající vašemu… postavení,“ odpověděla suše. „Vždyť jste chudí příbuzní, co sotva vyjdou s penězi. Dvě hvězdy vám musí stačit. Luxus si člověk buď zaslouží, nebo zaplatí z vlastního.“
„Já tě zabiju!“ ječela Radka. „Až se vrátíme, vyškrábu ti oči!“
„Ne tak rychle,“ pousmála se Kateřina. „Zpáteční letenky máte až za deset dní. Dřív se nikam nedostanete. Tak si to užijte. Opalujte se. V horách bývá čistý vzduch, třeba vám to pročistí dutiny.“
Stiskla tlačítko a telefon vypnula.
V kuchyni nastalo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.
Jan na ni hleděl, jako by před sebou měl cizí ženu. V očích měl směs šoku a… obdivu.
„Ty jsi to celé naplánovala?“
„Ano,“ přikývla bez zaváhání.
„A těch dvě stě padesát tisíc?“
„Vrátily se na účet. Odečetli jen storno poplatek a cenu toho jejich ,ráje‘. Vyšlo to asi na třicet tisíc. Zbytek je zpátky. Zítra ti necháme opravit auto. Nebo si konečně koupím ten kabát, co se mi líbil.“
Jan mlčel. Bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje.
Pak si odfrkl.
Potom se tiše zasmál.
A nakonec propukl v hlasitý, trochu hysterický, ale upřímný smích.
„Ty jsi ale potvora, Kačko… To je had.“
„Had,“ souhlasila klidně a nalila si sklenku vína. „Ale aspoň nejsem rohožka přede dveřmi.“
Následujících deset dní si užili víc než jakoukoli dovolenou u moře. Nikam necestovali. Zůstali doma. Vstávali klidně až kolem poledne, chodili na dlouhé procházky do parku, večer do kina. Telefony nechali vypnuté.
Kateřina si uměla živě představit, co se mezitím odehrává tam nahoře v horách. Radka s Adélou, zvyklé na pohodlí, přežívají bez klimatizace, dusí se vedrem, k moři šlapou pěšky, protože autobus jezdí jednou denně. Nejbližší obchod daleko, peněz pomálu. Žádné bufety, žádné koktejly u bazénu.
Když se po deseti dnech vrátily, Radka byla spálená do tmava – nejen sluncem, ale i vztekem. Adéla měla nohy poseté štípanci od komárů.
Dana Zemanová je vyzvedla na letišti. Kateřina s Janem tam nejeli. A scéna, která se tam odehrála, se obešla bez jejich účasti.
Od té doby s ní tchyně nemluví. Po příbuzných rozhlašuje, že má doma „ďábla v sukních“.
Kateřině je to jedno.
Jan je od té chvíle jako vyměněný. Než své matce cokoli slíbí, nejdřív se podívá na manželku – opatrně, skoro uctivě.
Má respekt.
A dělá dobře.