„Ty ses úplně zbláznila?“ vyjel Petr Moravec a stál uprostřed kuchyně tak strnule, až to vypadalo, že každou chvíli praskne. Mobil svíral v dlani tak silně, až mu zbělely klouby. „Máma každou noc brečí, Martina s malou spí na rozkládacím lehátku a ty si potají kupuješ byt?!“
Jana Navrátilová dál stála u dřezu. Oplachovala talíř od včerejší večeře a sledovala, jak po jejích prstech stéká studená voda. Kohoutek zavřela pomalu, ruce si osušila do utěrky se slunečnicemi – svatební dar od tchyně, který nesnášela, ale z povinnosti ho nechávala viset na očích.
„Kdo ti řekl, že si kupuju byt?“ zeptala se klidně, bez jediného výkyvu v hlase.
„Nehraj si na hloupou!“ vyštěkl. „Dagmar Martinecová všechno vyklopila mámě. Její neteř dělá v realitce – viděla smlouvu. Dvoupokojový byt v rezidenci Na Výsluní, šest milionů. Myslela sis, že se to v tomhle městě neutají?“
Jana se k němu otočila. Petr měl obličej zrudlý a na spánku mu cukala žíla. Takový výraz u něj vídala málokdy – většinou se urazil a mlčel. Dnes to ale vypadalo, že ho někdo rozebral zevnitř. Nejspíš celý den poslouchal výčitky od Ladislavy Moudrýové. A Martina si určitě postěžovala, že Viktorie Veselýová zase nastydla, protože v průchozím pokoji táhne.
„Šlo o převod dědictví,“ zalhala Jana, i když věděla, že mu to stačit nebude. „Babiččin starý byt. Prodávám ho.“
„Prodáváš?“ ušklíbl se. „Za tři miliony osm set? A zbytek? Kde sesbrala další víc než dva miliony?“
Neodpověděla. V hlavě jí naskočilo přesné číslo: dva miliony tři sta šedesát tisíc korun na spořicím účtu. Každá koruna vydřená. Odměny, práce po nocích, odmítnuté dovolené, žádné nové šaty, žádné kafe s sebou. Osm let tichého budování únikového východu. A teď tu stojí a poslouchá křik muže, který se jí za celou dobu ani jednou nezeptal, jestli není unavená.
„Jano,“ změnil tón. Hlas mu zjemněl, byl téměř mazlavý. „Nedělej z toho drama. Martina přece není nepřítel. Zůstala sama s dítětem. Alimenty chodí jednou za čas. Máma už nemá sílu tahat všechno na sobě. Teď máme šanci pomoct. Jen na pár měsíců. Tři, čtyři… než se postaví na nohy.“
„My žádnou šanci nemáme,“ odvětila. „Mám ji já. A ta nezahrnuje tvou sestru s dítětem.“
„Jak – máš ji ty? Jsme přece rodina!“
„Rodina znamená, že se rozhoduje společně. Ty ses s mámou už dohodl, že ‚pomůžeme‘ Martině. Bez jediného slova se mnou. Nezajímalo tě, jestli chci sdílet svůj prostor s někým, kdo se mnou naposledy mluvil, když potřeboval dva tisíce na léky pro malou.“
Petr přešel kuchyň. Pohled mu padl na magnet s fotografií Liberce, který kdysi přivezli s nadšením z prvního společného roku manželství. Tehdy plánovali dovolenou. Nikdy na ni nedošlo – Ladislava Moudrýová skončila v nemocnici s vysokým tlakem a Petr všechny peníze poslal jí.
„Ty jsi vždycky tak… odtažitá,“ hodil přes rameno. „Máma říkala, že rodinu nikdy nepochopíš. Že pro blízké se má obětovat všechno.“
„Obětovat všechno může jen ten, kdo má z čeho,“ odpověděla Jana. „Martina je dospělá. Rozvod byl její rozhodnutí. Život s mámou v malém bytě taky. To nejsou moje volby.“
„A jaké měla možnosti? Sousedé řvou, pijí, hádky každou noc, dítě to poslouchá…“
„Mohla si pronajmout pokoj. Požádat o sociální byt. Vzít si hypotéku. Hledat řešení. Ale nepočítat s cizí peněženkou.“
„Cizí?“ prudce se otočil. „Jsi moje žena. Co je tvoje, je naše!“
Jana se pousmála, bez špetky radosti.
„Podívej se do zákona,“ řekla klidně. „Dědictví je výlučné vlastnictví. A majetek pořízený z něj také. Mluvila jsem s právníkem.“
Zarazil se. V očích se mu mihlo překvapení.
„Ty jsi byla u právníka?“
„Samozřejmě. Jsem přece ta vypočítavá, jak mě nazývá tvoje máma.“
Sesunul se na židli. Dlaně položil na stůl – velké, silné ruce muže, který byl zvyklý, že se o něj někdo postará. Nejdřív matka, pak manželka. Nikdy se neučil stát sám za sebe.
„Jano… prosím. Martina tu nebude navždy. Pár měsíců. Než si najde práci. Není špatná. Jen to neměla lehké.“
„Nikdo to nemá lehké,“ odpověděla tiše. „Moje rozhodnutí mě dovedla ke dvěma bytům. Její rozhodnutí ji dovedla zpátky k mámě. Nenesu odpovědnost za její následky.“
„A co já?“ podíval se na ni. „Osm let jsem s tebou. A teď mám jen přihlížet, jak máma trpí?“
Jana přistoupila k oknu a odhrnula záclonu. Venku poletoval jemný říjnový déšť. Kapky stékaly po skle a na hřišti se i v chladu proháněl kluk na kole. Nikdo mu neurčoval, kam smí.
Vzpomněla si na první rok manželství. Na nekonečné telefonáty Ladislavy Moudrýové. „Janičko, Petr je dnes smutný, udělej mu něco dobrého.“ „Petr má děravé ponožky, kup mu nové.“ „Začali jsme rekonstruovat, nemohli byste přispět?“ Jana posílala peníze, mlčela, ustupovala. Až pochopila, že pokud si nevymezí hranice, zmizí.
„Věděl jsi, koho si bereš,“ řekla, aniž by se otočila. „Nikdy jsem neslibovala, že budu živit tvoji rodinu. Pracovala jsem, šetřila, plánovala. Tobě to bylo jedno, protože ti to vyhovovalo.“
„Vyhovovalo?“ vyskočil. „Bolelo mě, jak ses uzavírala! Jak mluvíš o ‚svých‘ penězích!“
„Protože ses rozhodoval za oba.“
Zhluboka se nadechla.
„Kdyby Martina přišla sama, slušně požádala, nabídla nájem, možná bych souhlasila. Ale ne takhle. Ne přes nátlak a výčitky. To nepřipustím.“
„Takže ten byt opravdu máš?“ zeptal se tiše.
„Ano.“
„Za šest milionů?“
Přikývla.
„A z čeho?“
„Prodej babiččina bytu – tři miliony osm set. Zbytek moje úspory. Osm let. Zatímco ty jsi měnil telefony a kupoval si tenisky za dvacet pět tisíc.“
„To s tím nesouvisí!“
„Naopak. Mohl jsi mít milion stranou. Ale utrácel jsi. Je to tvoje právo. Jen nechápu, proč mám nést následky já.“
V kuchyni zavládlo ticho. Hodiny tikaly, z chodby se ozývalo štěkání psa.
„Tak si alespoň byt prohlédneme,“ zkusil to znovu. „Třeba si to Martina rozmyslí.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože je to moje rozhodnutí. A je konečné.“
Zvedl se. V obličeji měl bolest, ne vztek.
„Ty nejsi člověk,“ zašeptal. „Jsi chladný stroj.“
Jana mlčela. Věděla, že není bezcitná. Jen se naučila bránit. Bez zdí by ji dávno zaplavily cizí požadavky.
„Petře,“ řekla nakonec mírně. „Jsem unavená. Nechme to být. Zítra vstáváme do práce.“
Beze slova odešel do obýváku. Ozval se zvuk zapnuté televize, příliš hlasité. Jana naplnila konvici, postavila ji na sporák a čekala, až začne vařit.
Představovala si nový byt. Světlý, s velkými okny a výhledem do parku. Možná tam bude bydlet sama. Možná ho jednou pronajme a odstěhuje se jinam. Třeba do Liberce. Kamkoli, kde ji nikdo nebude znát jako „tu, co má manžela s matkou a sestrou v paneláku“.
Vybavila si babičku Milenu Martinecovou. Tichou, hrdou ženu, která po smrti manžela žila sama. Nikdy nikoho neprosila. Šetřila, opravovala střechu vlastníma rukama, pěstovala muškáty. Před smrtí Janě řekla: „Nejdřív se postarej o sebe. Až pak o ostatní.“
Tehdy tomu nerozuměla. Teď ano.
Z obýváku se ozýval smích ze sitcomu. Petr se smál také. Možná už zapomněl. Možná zítra znovu zavolá matce a budou hledat jiný způsob, jak Janu přesvědčit.
Dopila čaj, umyla hrnek a šla spát. Petr přišel o hodinu později. Lehl si zády k ní. Jeho dech byl nejprve napjatý, pak se uklidnil.
Jana zůstala vzhůru až do svítání.
Ráno se Petr choval, jako by se nic nestalo. Políbil ji na tvář, ptal se, jestli si dá kávu, nadával na šéfa. Odpovídala stručně.
Když vyšla z domu, mobil se rozvibroval. Na displeji svítilo jméno jeho matky. Jana hovor odmítla a telefon pevně sevřela v dlani, protože tušila, že tohle ticho dlouho nevydrží.