Telefon jí zavibroval ještě jednou. Zpráva.
„Janičko, ahoj. Petr mi říkal o tom bytě. To je od tebe opravdu hezké! Martina bude nadšená. Dnes se za tebou stavíme, ať se malá Viktorie podívá na nové bydlení. Dorazíme večer.“
Jana Navrátilová se zastavila přímo uprostřed chodníku. Lidé ji obcházeli a vrhali na ni tázavé pohledy. Chvíli jen zírala na displej, potom zprávu bez emocí smazala. Vzápětí vymazala i kontakt Ladislavy Moudréové ze seznamu. Prsty se jí ani nezachvěly.
V práci fungovala jako stroj. Odpovídala na e-maily, dokončovala výkazy, seděla na poradách a mechanicky přikyvovala. Kolegové si všimli, že je nezvykle tichá, ale nikdo se nevyptával. Věděli, že pokud by chtěla mluvit, ozve se sama.
O polední pauze vyšla ven a posadila se na lavičku v malém parku naproti kanceláři. Vytáhla telefon, otevřela bankovní aplikaci a zkontrolovala účet. Šest milionů tři sta tisíc korun. Byt byl uhrazený do poslední koruny, klíče měla doma. Zbývalo jen přepsat vlastnictví na katastru.
Přemýšlela, co s ním udělá. Pronajmout? Přestěhovat se tam sama? Prodat ho za pár let, až ceny porostou? Možností bylo několik. Jedna ale nepřicházela v úvahu – přenechat ho Martině.
Nešlo o lakotu ani o zášť. Ten byt byl její poslední jistotou. Hranicí, za kterou už by neměla kam ustoupit. Kdyby teď povolila, následovalo by další „dočasně“. Nejprve Martina s Viktorií na pár měsíců. Pak by se „na chvíli“ přistěhovala i Ladislava, než si něco najde. A Petr by brzy přišel s nápadem, že když už jsou dva byty, může se z nájmu splácet nové auto. A tak by se její úspory rozplynuly.
Nechtěla být bezcitná. Chtěla přežít.
Cestou z práce se zastavila v hobbymarketu. Koupila kvalitní bezpečnostní zámek se třemi body jištění a také pevný řetízek. Prodavač se zeptal, na jaké dveře to je. Odpověděla, že do nového bytu.
Doma Petr nebyl. Na stole ležel lístek: „Jel jsem k mámě. Musíme si promluvit. Vrátím se pozdě.“
Zámek položila na stůl, ohřála si jídlo z lednice a jedla vestoje u okna. Venku se stmívalo, pouliční lampy se postupně rozsvěcovaly. V dálce bylo slyšet projíždějící vlak.
Tušila, že večer rozhodne. Petr se vrátí s novými argumenty, s výčitkami, možná i se slzami své matky v hlase. Třeba přivede i Martinu, aby ji prosila osobně. Možná bude křičet. Možná ji i udeří.
Facky se nebála. Bála se toho, že změkne. Že ze samé únavy řekne: „Dobře, ať tam bydlí.“ Byla unavená z toho, jak dlouho musí držet obranu.
Ale držela.
Když se dveře konečně otevřely, bylo po půlnoci. Jana seděla v obýváku s knihou, spát nešla. Petr se pohyboval tiše, skoro plíživě. Odložil bundu, napustil si sklenici vody.
Pak se objevil ve dveřích.
„Martina brečela,“ řekl potichu. „Tvrdí, že tě chápe. Nechce být přítěží. Ale Viktorie je pořád nemocná. Doktor říká, že za to může vlhko v bytě. Máma má mokré rohy, plíseň…“
Jana ani nezvedla oči od stránky.
„Existují sociální programy pro rodiny v nouzi. Může si podat žádost.“
„Čeká se roky!“
„Tak bude čekat roky. To není moje lhůta.“
Petr si sedl naproti ní. Vypadal vyčerpaně.
„Prosím tě. Jako manžel. Osm let jsme spolu. Pomoz jí. Ne penězi – tím bytem. Na čtyři měsíce. Než se postaví na nohy.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože nemusím.“
„Máš povinnost! Jako člověk!“
„Jsem ateistka, Petře. Na tohle nehraju.“
Zmlkl, zakryl si obličej dlaněmi.
„Nenávidíš mě?“
„Ne.“
„Tak proč to děláš?“
„Protože sebe si vážím víc než tvé rodiny.“
Vyskočil.
„Jsi sobec!“
„Možná.“
„Nejsi normální!“
„Jsem někdo, kdo osm let šetřil na vlastní bezpečí. A nedám ho cizím lidem.“
„Martina není cizí! Je to moje sestra!“
„Pro tebe. Pro mě je to žena, kterou jsem za dva roky viděla pětkrát.“
Ztuhl. Pak pomalu přikývl.
„Dobře. Vyhrála jsi.“
Otočil se ke dveřím.
„Petře,“ oslovila ho klidně.
Zastavil se.
„Jestli teď odejdeš, už se nevracej.“
Pomalu se otočil. V očích měl vztek.
„Vyhazuješ mě?“
„Dávám ti možnost volby. Buď zůstaneš se mnou a přijmeš, že o svém majetku rozhoduju já. Nebo půjdeš k mámě a sestře a zůstaneš tam.“
Ticho trvalo několik vteřin.
Pak dveře zabouchly.
Ráno po jeho odchodu bylo podivně tiché. Jana se probudila v sedm, jako vždy. Místo obvyklého zvuku kávovaru a jeho rozespalého pozdravu byla jen hutná prázdnota. Ležela ještě chvíli a dívala se na strop s prasklinou připomínající mapu Austrálie, kterou za osm let nikdo neopravoval.
V kuchyni bylo všechno při starém – hrnek na odkapávači, chleba v chlebníku, klíče na háčku. Jen vzduch byl lehčí.
Uvařila si kávu tak, jak ji má ráda – silnou, bez cukru, s kapkou mléka. Otevřela notebook. Přišel e-mail od developera: předávací protokol podepsán, byt připraven k užívání. Dokument vytiskla a založila do složky. Všechno bylo právně v pořádku. Byt byl její.
V půl desáté zazvonil zvonek.
Nespěchala. Dopila kávu, umyla hrnek, až pak se podívala kukátkem.
Na chodbě stála Ladislava Moudráová v bledě fialovém kabátu, tvář napjatou. Vedle ní Martina Čermáková, unavená, s tmavými kruhy pod očima. Držela za ruku Viktorie Veselýové, která měla růžovou bundu s kapucí ve tvaru kočičí hlavy.
Jana otevřela jen na řetízek.
„Dobrý den.“
„Jano, co to má znamenat?“ spustila Ladislava hned. „Petr u nás spal na gauči! Úplně zdrcený! Cos mu provedla?“
„Odešel sám.“
„Vyhodila jsi ho! Říkal, že ses mu vysmála a zakázala návrat!“
„Řekla jsem, že pokud si vybere vás, může s vámi zůstat.“
Ladislava na okamžik ztratila řeč, pak mávla rukou.
„Nechme hádky. Přišly jsme mluvit v klidu. Martino, ukaž jí to.“
Martina podala složený papír.
„Včera jsme byly v nemocnici,“ řekla tiše. „Zápal plic. Doktor říká, že za to může vlhkost. Plíseň v rohu…“
Jana si dokument nevzala.
„Je mi líto, že je Viktorie nemocná. Ale to není důvod, abyste se stěhovaly do mého bytu.“
„Je to dítě!“ vybuchla Ladislava. „Šest let! Nemáš srdce?“
„Mám. Ale nejsem charita.“
„Jsme rodina!“
„Vaše rodina.“
Martina si dřepla k dceři, hlas se jí třásl.
„Nechci nic zadarmo. Budu platit nájem. Klidně nižší, jen na pár měsíců. Než si něco najdu.“
Jana cítila únavu. Ne tělesnou – hlubokou, psychickou.
„Martino,“ řekla pomalu. „Když ses rozvedla, rozhodla ses vrátit k matce sama?“
„Neměla jsem kam jít.“
„Hledala jsi jinou možnost? Podnájem? Hypotéku? Programy podpory?“
Martina mlčela. Ladislava ji chtěla přerušit, ale Jana pokračovala:
„Nouze je, když žádná cesta není. Ty jsi zvolila tu nejjednodušší – vrátit se domů a čekat, že tě někdo vytáhne.“
Martina prudce vstala.
„Pojď, Viktorie.“
„Počkej!“ zasyčela Ladislava.
„Ne!“ otočila se na ni Martina. „Chtěla jsem si s Janou promluvit sama. A ty to zase kazíš.“
„Já tě bráním!“
„Ne. Myslíš jen na sebe.“
Napětí na chodbě zhoustlo. Jana otevřela dveře o něco víc.
„Martino, pojď dovnitř. Bez maminky.“
Ladislava se nadechla k protestu, ale dcera ji předběhla.
„Mami, mlč.“
Viktorie zůstala s babičkou na chodbě. Jana zavřela dveře a pustila Martinu do kuchyně.
„Dáš si čaj?“ zeptala se.
„Ne. Řekni, proč jsi mě pustila dovnitř.“
Jana si sedla naproti ní.
„Protože nejsi jako tvoje matka. Přišla jsi s návrhem. To něco znamená.“
Martina se hořce pousmála.
„Myslíš, že jsem měla lézt po kolenou?“