Martina se na ni zadívala s trpkým úsměvem.
„To si opravdu myslíš, že bych měla přijít a prosit na kolenou?“
„Tvoje matka by to přesně takhle chtěla,“ odpověděla Jana klidně.
Martina si odfrkla. „Ona je taková vždycky. Tlačí, dokud nedostane, co chce. A Petr? Ten je její věrná kopie. Ani jeden neumí požádat. Jen si nárokují.“
Jana ji chvíli mlčky pozorovala. „Proč ses po rozvodu zase nastěhovala k ní?“
Martina pokrčila rameny. „Kam jinam? V práci to šlo z kopce, Viktorie byla pořád nemocná… U mámy jsem aspoň měla střechu nad hlavou.“
„A byt po bývalém manželovi? Alimenty přece platí.“
„Tři tisíce měsíčně. A ještě nepravidelně. A ten byt? Spolubydlení. Sousedi věčně opilí. Jednou Viktorie viděla, jak nějaký chlap honí ženu po chodbě s nožem. To jsem se vážně lekla.“
Tohle znělo uvěřitelně. Jana pomalu přikývla.
„Martino, já ti pomoct chci. Ale ne tak, jak si představuje tvoje matka. Žádné ‚na chvíli se nastěhujete a pak se uvidí‘. Pokud byste tam měly bydlet, tak jedině na základě nájemní smlouvy. Tržní nájem – čtyřicet pět tisíc měsíčně. Kauce ve výši dvou nájmů. Smlouva na rok. Po roce se rozhodnu já, jestli ji prodloužím.“
Martina na ni zírala, jako by špatně slyšela.
„To myslíš vážně?“
„Úplně.“
„A podmínky? Určitě nějaké jsou.“
„Ano. Žádné zasahování ze strany tvé matky. Žádné telefonáty typu ‚Janičko, nemohla bys…‘. Jen ty a já. A žádní další příbuzní do toho nebudou mluvit. Petr obzvlášť ne.“
„A Petr?“ zopakovala tiše.
„Je to můj manžel. Tedy byl. Teď už si tím nejsem jistá. Ale byt je napsaný na mě. Rozhoduji já.“
Martina sklopila oči a chvíli mlčela.
„Máma to nenechá být,“ řekla nakonec. „Umí si prosadit své. Ví, kam zatlačit.“
„Například?“
„Třeba začne Petrovi tvrdit, že jsi ho podváděla. Nebo že piješ. Nebo že jsi to všechno zosnovala, abys ho vyhodila.“
Jana se pousmála. „Ať si říká, co chce. Já mám důkazy.“
„A když vás zažaluje? Bude tvrdit, že peníze na byt byly společné.“
„Ať to zkusí. Všechno je právně ošetřené. Dědictví je moje výlučné vlastnictví. Advokát mi to potvrdil.“
Martina ji dlouze zkoumala.
„Nejsi taková, jak tě máma popisuje.“
„A jaká podle ní jsem?“
„Chladná. Vypočítavá. Bez citu.“
„Vypočítavá možná ano,“ přikývla Jana. „Ale bez citu ne. Jen si hlídám hranice. A nehodlám se obětovat kvůli problémům, které jsem nezpůsobila.“
„Kdybych byla tvoje sestra, pomohla bys mi jinak?“
Jana se zamyslela. „Možná ano. Ale byt bych stejně nepřepsala. Pomohla bych hledat řešení. Úvěr, dávky, jiné možnosti. Ne převzít odpovědnost za tvůj život.“
Martina vstala. „Promyslím si to.“
„Je to poslední nabídka,“ dodala Jana klidně. „Další už nepřijde.“
Když Martina vyšla na chodbu, Ladislava se na ni okamžitě vrhla.
„Tak co? Dá vám ten byt?“
„Ne, mami.“
„Jak to ne?! Ty ses ani nesnažila?!“
„Snažila. Řekla ne.“
Ladislava obrátila svůj vztek proti Janě.
„Ty si myslíš, že jsi vyhrála? Zničím tě! Petr tě opustí! Každý uvidí, jaká doopravdy jsi!“
Jana beze slova zavřela dveře a otočila klíčem. Pak přešla k oknu a odhrnula záclonu. Dole na chodníku Ladislava mávala pěstí směrem k domu, Martina mezitím odváděla Viktorii k zastávce. Slova nebyla slyšet, jen gesta plná zloby.
Jana ustoupila od okna a zamířila do ložnice. Ze skříně vytáhla malý sejf, který si pořídila před lety, když začala šetřit vážnější částky. Odemkla ho a vytáhla složku. Kupní smlouvu k bytu po babičce Mileně Martinecové. Výpisy z účtu. Smlouvu s developerem. A také dopis.
Dopis napsaný babičkou měsíc před smrtí.
„Janičko, jestli tohle čteš, už tu nejsem. Odpusť mi, že jsem ti to nikdy neřekla osobně. Byt není všechno. Na spořicím účtu vedeném na tvé jméno je dalších pět set tisíc korun. Šetřila jsem je pro tebe od chvíle, kdy jsi nastoupila na vysokou. Nenech si je vzít. A pamatuj – jsi silná. Nedovol nikomu, aby tě zlomil. Ani těm nejbližším.“
Jana ten dopis četla už potřetí během týdne. Vrátila ho zpět, sejf zamkla.
Večer zavolal Petr.
„Jano…“
„Poslouchám.“
„Máma mi řekla o tom nájmu.“
„O podmínkách,“ opravila ho.
„Ty to myslíš vážně? Chceš po vlastní rodině nájem?“
„Chci chránit svůj majetek. To je rozdíl.“
„Vydělávat na jejich neštěstí?“
„Stanovila jsem běžné podmínky. Nic víc.“
Na druhé straně bylo ticho.
„Vrátím se zítra domů,“ řekl nakonec. „Zapomeneme na to.“
„Nezapomeneme.“
„Proč?“
„Protože jsem tě viděla bez masky. Vybral sis matku. Vybral sis její požadavky místo respektu ke mně.“
„To není pravda!“
„Je. Kdyby sis mě vážil, nesliboval bys můj byt bez mého souhlasu. Nepřivedl bys je sem, aby na mě křičely.“
„Byl jsem rozčílený…“
„Lidé v emocích často řeknou to, co si opravdu myslí.“
„Tak chceš rozvod?“ zeptal se tiše.
„Jestli je to to, co chceš.“
„Já nechci!“
„A co tedy chceš, Petře?“
„Normální manželku. Takovou, co myslí na rodinu, ne jen na peníze.“
„Tvoje představa normální ženy je někdo, kdo se vzdá všeho pro tvé příbuzné. Já jsem partner, ne oběť.“
Ozvalo se prásknutí – zavěsil.
Jana položila telefon a šla si udělat čaj. Sledovala, jak voda začíná bublat, a cítila zvláštní klid.
Druhý den jela do novostavby. Byt byl prázdný, voněl novotou a čerstvou barvou. Prošla prostornou kuchyní spojenou s obývacím pokojem, ložnicí s arkýřem i koupelnou s oknem. Zastavila se u velkého okna s výhledem na park. Dole si hrály děti, lidé venčili psy. Ticho.
Vytáhla mobil a vytočila Martinu.
„Rozmyslela ses?“
„Ano.“
„Tak?“
„Souhlasím. S tvými podmínkami. Ale máma o tom nesmí vědět.“
„Proč?“
„Rozbije to. Poštve Petra proti tobě. A mě vyhodí z domu.“
V jejím hlase byl strach.
Jana si uvědomila, že i Martina je svým způsobem zajatcem.
„Dobře. Zítra v deset v kavárně na náměstí. Vezmi občanku a potvrzení o příjmu. Sepíšeme smlouvu.“
„Děkuju.“
„Nejde o laskavost. Je to dohoda.“
Po návratu domů našla přede dveřmi obálku. Bez známky, bez adresy. Jen její jméno napsané roztřesenou rukou.
Uvnitř byla černobílá fotografie. Mladá žena kolem třicítky, vedle ní muž v uniformě a malá holčička. Dívka byla Janě nápadně podobná.
Pod snímkem stálo: „Milena Martinecová s manželem a dcerou, 1978.“
Jana ztuhla. Babička nikdy nemluvila o dítěti. Tvrdila, že manžel padl a ona zůstala sama.
Otočila fotografii. Na zadní straně bylo napsáno: „Světlana, 5 let. Poslední snímek před…“ Zbytek byl rozmazaný.
Světlana. Ladislava Moudrýová.
To přece nemůže být víc než shoda jmen.
Jana zavolala své matce.
„Mami, měla babička dceru?“
„Ne. O ničem takovém nevím. Proč?“
„Jen jsem se ptala.“
Zavěsila a otevřela archiv starých novin. Po hodině hledání našla krátkou zprávu z roku 1979: tragická nehoda v rodině Martincových, při níž zemřela pětiletá Světlana. Matka v těžkém stavu.
Pokud holčička zemřela v pěti letech… jak je možné, že Ladislava Moudrýová nese stejné jméno a žije ve stejném městě? A proč jednou tvrdila, že jí Milena byla jako teta?
Zvonek u dveří ji vytrhl z myšlenek.
Za dveřmi stál muž kolem padesáti, elegantní kabát, aktovka.
„Jana Navrátilová? Jsem Kamil Kučera, notář. Řešili jsme spolu dědictví po paní Mileně Martinecové.“
„Ano, pamatuji si.“
Posadili se ke stolu.
„Dnes mi přišel anonymní dopis,“ začal. „Obsahoval kopii závěti z roku 1985.“
„To není možné. Platná je ta z roku 2018.“
„Tato je starší. A uvádí jiného dědice. Ladislavu Moudrýovou.“
Jana zbledla.
„Cože?“
„Podle textu měla paní Milena odkázat veškerý svůj majetek, včetně bytu, Ladislavě Moudrýové jako jediné příbuzné, která jí po smrti dcery zůstala.“