Pamatuji si ten den naprosto přesně, jako by se odehrál včera.
Byla neděle, srpen, dusivé horko viselo ve vzduchu a meteorologové slibovali večerní bouřku. Můj syn Radek Tichý dorazil nezvykle brzy. Většinou přicházel až kolem oběda, najedli jsme se spolu a pak zase odešel domů. Jenže tehdy zazvonil už v devět ráno. A nebyl sám. Přijel s manželkou Alenou Kolářovou a s mým vnukem Davidem Rychlým. Bylo mu třináct.
Upřímně jsem se zaradovala. Říkala jsem si, jak je krásné, že přišli všichni společně. Hned jsem začala chystat stůl, vytahovala talíře a přemýšlela, co dobrého jim připravím.
Radek seděl v kuchyni a téměř nemluvil. Alena zůstala stát v předsíni a upřeně hleděla do telefonu. David prošel rovnou do mého pokoje, posadil se na postel a ani on neřekl ani slovo.
Podívala jsem se na něj pozorněji. Něco nebylo v pořádku. Měl napjatý výraz a oči sklopené k podlaze.
„Davide, děje se něco?“ zeptala jsem se tiše.
Neodpověděl. Jen dál civěl do země.
„Mami,“ ozval se Radek.
Otočila jsem se. Stál ve dveřích kuchyně. „Musíme si promluvit.“
Odložila jsem lžíci na stůl. „Dobře.“
Mluvil dlouho. Vysvětloval, že potřebuju péči — po zlomenině nohy jsem se už tehdy pohybovala špatně. Říkal, že on i Alena chodí do práce a nemá se o mě kdo starat. Zmínil nějaké zařízení, prý soukromé, slušné, s ošetřovatelkami, pravidelným jídlem a vším potřebným. Zdůrazňoval, že by to bylo jen na čas. Než se dám dohromady. Než najdou jiné řešení.
Jen na čas.
Poslouchala jsem ho a přitom sledovala Davida. Seděl pořád stejně, ruce sevřené v pěstích na kolenou. Věděl to. Pochopil, proč přišli.
A nemohl s tím nic udělat. Třináctiletý kluk přece nezmění rozhodnutí dospělých.
„Dobře,“ odpověděla jsem klidně.
Radek vypadal zaskočeně, jako by čekal odpor. Ale k čemu by to bylo? Bylo rozhodnuto dávno předtím, než překročili práh. Bylo to vidět z Alenina uhýbavého pohledu i z Davidových zaťatých rukou. Já už byla jen problém navíc.
„Tak tedy dobře,“ zopakovala jsem. „Dejte mi chvíli, sbalím si věci.“
David zvedl hlavu. Podíval se na mě a v jeho očích bylo něco, co mě dodnes svírá u srdce, kdykoli si na to vzpomenu. Neplakal. Jen se na mě díval.
Usmála jsem se na něj. Nebo jsem se o to alespoň pokusila — nevím, jestli to bylo poznat.
Zabalila jsem pár věcí do tašky. A odešli jsme.
Jmenuji se Marie Zemanová. Dnes je mi sedmdesát čtyři let. Když mě odváželi do domova pro seniory, bylo mi šedesát devět.
Celý život jsem si vystačila sama. Můj muž Karel Kovář zemřel brzy — mně bylo dvaačtyřicet, Radkovi osmnáct. Neměla jsem čas se hroutit. Pracovala jsem nejdřív v továrně, později v obchodě, a vychovala syna. Radek dospěl, oženil se s Alenou a narodil se David.
Pomáhala jsem, jak jen to šlo. Hlídala jsem Davida od jeho narození až do nástupu do školy. Každý den jsme byli spolu. Vodila jsem ho ven, četla mu pohádky, učila ho první krůčky i první slova. Měl mě rád, skutečně rád — cítila jsem to. Běžel ke mně, objímal mě a nechtěl se pustit.
Když začal chodit do školy, moje role se zmenšila. A pak přišly potíže s nohou. Zlomenina se hojila dlouho a já byla pomalejší. Možná jsem se stala přítěží.
Tak jsem skončila tam.
Nemohu říct, že by v domově bylo zle. To by nebyla pravda. Bylo tam čisto, teplo, třikrát denně jsme dostávali jídlo. Zdravotní sestry se chovaly slušně. Sdílela jsem pokoj s Ivanou Malířovou, bývalou učitelkou matematiky, které bylo osmdesát. Byla vzdělaná a dalo se s ní hezky povídat.
Jenže tam nebyl David.
Nebyl tam ani můj hrnek — bílý s modrými kvítky. David mi ho daroval k narozeninám, když mu bylo sedm. Vybíral ho tehdy sám a dlouho se rozhodoval. Ve spěchu jsem ho nechala doma.
Z okna jsem také neviděla svou zahrádku. Před domem jsem měla záhon se třemi červenými růžemi. Radek dům po roce prodal. Co se stalo s růžemi, nevím.
Prvního půl roku mě Radek navštěvoval jednou měsíčně. Přišel, poseděl asi třicet minut a pak zase odešel.