Při každé návštěvě se nade mnou naklonil, usmál se a pronesl téměř stejná slova: „Mami, jak se držíš? Uvidíš, něco vymyslíme.“
Něco vymyslíme.
Časem ale jeho příchody řídly. Nejprve jednou za dva měsíce, potom ještě méně. Alena Kolářová nepřišla ani jedinkrát.
Jediný, kdo zůstával věrný, byl David. Jezdil za mnou každých čtrnáct dní. Sám. Autobusem, hodinu a půl tam a totéž zpátky. Rodiče ho nepřiváželi. Prostě si koupil lístek a přijel. Bylo mu teprve třináct.
Vždycky dorazil v sobotu. První spoj vyjížděl v devět, takže kolem půl jedenácté už jsem naslouchala známému zvuku kroků na chodbě. Rychlé, lehké našlapování, které jsem dokázala rozeznat mezi všemi ostatními. Pak tři krátká zaklepání. Jeho způsob.
„Babi, to jsem já.“
Vešel s taškou přehozenou přes rameno. Nikdy nepřišel s prázdnou. Přinášel mandarinky nebo jablka, sušenky, které jsem měla ráda, a občas i časopis s křížovkami. Pamatoval si, že luštění miluji.
Posadil se ke mně a vyprávěl. O škole, spolužácích, knihách, které právě čte. Já poslouchala a přitom si všímala, jak se mění. Třináct, čtrnáct, patnáct… Každý půlrok byl o kousek vyšší, hlas o trochu hlubší.
Jednou, když mu bylo čtrnáct, usedl jako obvykle vedle mě, ale dlouho mlčel. Pak zvedl oči a řekl:
„Babi, nemysli si, že tomu nerozumím.“
„Čemu, Davide?“
„Všemu.“ Díval se vážně, dospěle. „Vím, že máma s tátou udělali chybu. Vím, že tady být nemáš. Tehdy jsem byl malý, nemohl jsem nic změnit. Ale pamatuju si to.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To nemusíš řešit.“
„Musím,“ odpověděl klidně. „Chci, abys věděla, že jsem na to nezapomněl. A nezapomenu.“
Seděli jsme pak mlčky, ruku v ruce.
„Jsi hodný kluk,“ řekla jsem po chvíli.
„Nejsem kluk,“ ohradil se bez uraženosti. „Je mi čtrnáct.“
Rozesmála jsem se. On také. A na okamžik z něj byl zase ten malý David, který se mi kdysi rozbíhal do náruče.
Moje spolubydlící, Ivana Malířová, se postupně stala člověkem, bez něhož si ty dny neumím představit.
Když jsme se poznaly, bylo jí osmdesát. Drobná, téměř křehká žena s bystrýma očima a ještě bystřejším jazykem. Děti neměla — život jí to nedopřál. Dlouho žila sama a nakonec skončila tady.
Nikdy jsem ji neslyšela naříkat. Ani nad osudem, ani nad samotou. Říkávala: „Marie Zemanová, sebelítost je ztráta času. Raději si vezměte křížovku.“
A tak jsme luštily. Dohadovaly se. Ona byla matematička, já spíš na literaturu a dějiny. Tvrdila, že historie není žádná pořádná věda, já jí na oplátku říkala, že matematika postrádá duši. Smály jsme se tomu jako dvě školačky.
Jednou se mě zeptala přímo, jak měla ve zvyku: „Přijde si pro vás ten váš vnuk?“
Chvíli jsem přemýšlela. „Nevím.“
„Přijde,“ pronesla rozhodně. „Vidím, jak se na vás dívá. Takoví kluci lidi neopouštějí.“
„Je mu teprve třináct.“
„Teď ano,“ pokrčila rameny. „Jednou mu bude osmnáct. Jen vydržte.“
A tak jsem čekala.
Pět let je dlouhá doba.
Za tu dobu se Ivaně výrazně zhoršil zrak. Četla jsem jí nahlas — romány, noviny i zadání z křížovek. Seděla, poslouchala a tiše se usmívala.
Za těch pět let Radek Tichý téměř přestal chodit. Naposledy se objevil na moje sedmdesáté narozeniny. Přinesl dort, poseděl sotva hodinu. Seděl naproti mně a každou chvíli kontroloval hodinky. Dívala jsem se na něj a v hlavě mi běželo: tohle je můj syn. Muž, kterého jsem porodila a vychovala. Přinesl dort — a spěchal pryč.
Alena nepřišla ani tehdy.
David mezitím dospěl. Z hubeného třináctiletého chlapce s taškou plnou mandarinek se stal osmnáctiletý mladík. Vytáhl se, ramena mu zmohutněla, hlas zhrubl. Jen jedno zůstávalo stejné — tři zaklepání na dveře.
A taška. Mandarinky, sušenky, křížovky.
Poslední dva roky mi vyprávěl, že si našel brigádu a šetří peníze. Nejprve bydlel s kamarádem v podnájmu, později sám. Vždycky dodal: „Babi, připravuju se.“ Nikdy jsem se neptala na co. Nemusela jsem.
Ivana to věděla také. Občas na mě mrkla a zašeptala: „Jen počkejte.“