Zpočátku si žili po svém. Michal Řezník a Andrea Navrátilová se snažili být samostatní – na Pavlu Vaněkovou ani Stanislava Dlouhého se s prosbami o pomoc neobraceli a rodiče jim do života také nijak nezasahovali. Každý respektoval hranice toho druhého.
Asi tři měsíce po svatbě ale Andrea přišla s tématem, které dosud zůstávalo jen v náznacích.
„Víš, Michale,“ začala jednoho večera opatrně, „je skvělé, že máme vlastní byt. Opravdu si toho vážím. Ale neměli bychom začít myslet dopředu?“
Michal k ní zvedl oči od notebooku. „Jak to myslíš?“
„Jsme manželé,“ odpověděla klidně. „A jednou budeme chtít rodinu. Dítě. Možná i víc než jedno.“
„No… a?“ nechápal, kam směřuje.
Andrea se rozhlédla po malém prostoru, kde obývák plynule přecházel v kuchyň a ložnice byla oddělena jen symbolicky. „Podívej se kolem sebe. Tady sotva projdeme dva vedle sebe. Kam dáme postýlku? Kde bude mít dítě svůj kout? Všechno je tu namačkané na pár metrech.“
Na okamžik se odmlčela a pak dodala: „A co když se nám narodí dvojčata? V naší rodině se to stává.“
Michal se pousmál, ale v očích se mu objevil stín nejistoty. „Nechci řešit něco, co ještě ani nenastalo. Domluvili jsme se přece, že minimálně tři roky budeme mít klid a zaměříme se na práci. Ty musíš dokončit školu, pak si najít stabilní místo…“
„Právě proto o tom mluvím teď,“ nenechala ho domluvit. „Bydlení se neřeší ze dne na den. Musíme být připraveni.“
Ta slova však nebyla jen její. Její matka jí při každé návštěvě připomínala totéž. „Popostrč ho,“ nabádala ji neustále. „Chlap se musí postarat o rodinu. Ať se snaží!“
Andrea se bránila: „Mami, vždyť teprve začal pracovat. Hypotéku by mu teď sotva schválili. A byt je navíc napsaný na jeho tátu, na Stanislava Dlouhého. Ten ho určitě jen tak nepřevede ani neprodá.“
Jenže matka byla neoblomná. „Tvůj otec mě přivedl do třípokojového bytu. Nikdy jsem se nebála mít děti, protože jsme měli prostor. Manžel má myslet dopředu.“
Postupné narážky a rozhovory udělaly své. Andrea se k tématu vracela znovu a znovu, pokaždé s novým argumentem. A Michal, ačkoli se zprvu bránil, začal o budoucnosti přemýšlet jinak než dřív.
„Dobře,“ vydechl jednou podrážděně. „Tak co navrhuješ?“
Andrea se na chvíli zamyslela. „Možností moc není. Mohli bychom garsonku prodat, přidat nějaké peníze a pořídit větší byt.“
„A kde ty peníze vezmeme?“ namítl. „Potřebovali bychom minimálně dva miliony korun, spíš víc.“
„Moji rodiče by část dali,“ odpověděla bez váhání. „A tvoji by snad mohli také pomoct. Jsi jejich jediný syn. Nevěřím, že by tě nenechali ve štychu.“
Dodala ještě tišeji: „S mamkou jsem o tom mluvila. Jsou ochotní přispět.“
Myšlenka začala v Michalovi klíčit. Představa prostornějšího bytu, dětského pokoje, skutečného domova, kde by nemuseli počítat každý metr čtvereční, ho lákala víc, než si chtěl přiznat. Čím déle o tom uvažoval, tím víc mu současné bydlení připadalo stísněné.
Nakonec dospěl k rozhodnutí, že alespoň zjistí, na čem je. Potřeboval vědět, zda by rodiče byli ochotni o takové změně vůbec uvažovat. A tak si naplánoval, že se za Pavlou Vaněkovou a Stanislavem Dlouhým v nejbližších dnech zastaví a otevře s nimi vážné téma o jejich společné budoucnosti.