Pod záminkou, že se chce jen na chvíli zastavit a pozdravit, se Michal Řezník objevil u rodičů. Sotva si zul boty, přešel bez okolků k věci.
„Mami, poslední dobou nad něčím přemýšlím. Nejdřív vám ale chci poděkovat za byt. Opravdu si vážím toho, co jste pro mě udělali. Jenže…“
Pavla Vaněková zbystřila. „Jaké jenže? Děje se něco? Máte potíže? Nezateklo vám do bytu nebo se nestalo něco vážného?“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou Michal. „Jde o něco jiného. Potřebovali bychom víc prostoru. Sama víš, že dřív nebo později budeme mít dítě. A v garsonce se dva sotva otočíme, natož s kočárkem a postýlkou. Andrea mi poslední týdny opakuje, že bychom měli začít jednat hned.“
Pavla mlčela. Bylo jí jasné, kam tím syn směřuje, a už teď cítila nepříjemné tušení, že odpověď, kterou bude muset dát, ho nepotěší.
„Napadlo mě,“ pokračoval Michal opatrně, „že bychom ten byt prodali. Část peněz bych si vzal jako úvěr, něco by přidali Andreini rodiče… a zbytek byste nám případně pomohli dorovnat vy. Víš sama, že teď moc nevydělávám. Andrea ještě studuje, práci nemá, a moje kariéra je teprve na začátku. Co myslíš?“
Pavla si povzdechla. „Synku, nerada tě zklamu, ale my s tátou žádné rezervy nemáme. Co jsme měli našetřeno, to se postupně rozkutálelo. Na svatbu jsme vám dali peníze, a ještě jste od nás dostali dvě stě tisíc korun jako dar.“
Michal se nenechal odbýt. „Hypotéku už ale dávno splácet nemusíte. Mohli byste si přece vzít úvěr vy. Do důchodu ti zbývá ještě devět let. Opravdu nemám koho jiného požádat.“
Pavla mu nakonec slíbila, že si o tom promluví se Stanislavem Dlouhým, a tím rozhovor uzavřela. Michal vycítil, že víc z ní nedostane, a odešel.
Doma ho čekala Andrea Navrátilová a už od dveří bylo patrné, že má výbornou náladu.
„Představ si, mamka mi dala dvě stě tisíc!“ oznámila mu nadšeně. „Takže nám chybí už jen milion osm set. Mluvil jsi se svojí mámou?“
Michal si sundal bundu a unaveně odpověděl: „Žádné peníze nemají. Když si vezmu třeba pět set tisíc z banky, pořád nám bude chybět obrovská částka. Myslel jsem, že tvoji rodiče přispějí aspoň milionem.“
Andrea se zamračila. „To snad nemyslíš vážně. Buď rád za to, co dali. Nejsou povinni financovat celý náš život. Jsi chlap, tak hledej řešení ty. Proč by se do našeho manželství měli míchat moji rodiče?“
Hádka byla nevyhnutelná. Slova se zostřila a ticho, které po ní následovalo, trvalo téměř dva dny. Michal si uvědomoval, že žádat rodiče o další statisíce nemá smysl — takové částky jednoduše k dispozici nemají.
Nakonec přišla s nápadem Andrea.
„A co to udělat jinak?“ nadhodila jednou večer. „Proč něco prodávat a zadlužovat se? Vyměníme si bydlení. Tvoji rodiče půjdou do našeho bytu a my se nastěhujeme do jejich třípokojového. Všichni budou mít střechu nad hlavou a my získáme prostor.“
Michal na ni hleděl překvapeně.
„Je to přece ideální,“ pokračovala přesvědčivě. „Ušetříme spoustu peněz i času. Zajeď za nimi a prober to. A vrať se s dobrou zprávou. Odmítnutí neberu.“
Pavla Vaněková a Stanislav Dlouhý vyslechli syna beze slova. Pavla občas nenápadně pohlédla na manžela, protože tušila, že jeho trpělivost je na samé hraně a že rozhodující slovo tentokrát padne právě od něj.