Stanislav Dlouhý chvíli mlčel, pohled upřený do stolu, jako by si v duchu přehrával každé synovo slovo. Pavla koutkem oka sledovala jeho tvář – dobře věděla, že když se mu napne čelist a ztichne, není to dobré znamení.
Michal se mezitím snažil vyplnit ticho. „S Andreou jsme si říkali, že je to prostě rozumné řešení,“ spustil až příliš horlivě. „Mami, tati, vždyť třípokojový byt je pro vás zbytečný luxus. Stejně trávíte čas hlavně v ložnici. Televizi máte i tam. Výměna by dávala smysl.“
„Rozumné řešení?“ zopakoval pomalu Stanislav a zvedl k němu oči. „To zní opravdu velkolepě, synu. A proč se do takového rozumného řešení nehrnou rodiče Andrey? Taky mají třípokojový byt. Mohli by se přestěhovat do garsonky a vy k nim.“
Michal znejistěl. „No… to by nešlo. Beáta Jelínková je přesvědčená, že postarat se o větší bydlení je moje povinnost. Vzal jsem si její dceru, tak se mám starat. Počítal jsem s vámi.“
Stanislav se pomalu zvedl od stolu. Pavle se stáhl žaludek. Znala jeho prudkou povahu a bála se, aby situace nepřerostla v něco horšího. Rychle ho chytila za zápěstí. „Prosím tě, klid,“ zašeptala.
„Nech mě,“ vytrhl se jí. „Takže my s matkou nejsme lidé? Nemáme právo bydlet v tom, co jsme si vydřeli?“ hlas mu zesílil. „V devadesátých letech jsem riskoval všechno, bral každou práci, někdy i na hraně zákona, jen abych mohl mít vlastní střechu nad hlavou. A tvoje máma? Od patnácti dřela a živila se sama. A ty přijdeš a řekneš nám, ať se vystěhujeme?“
„Tati, překrucuješ to!“ bránil se Michal. „Já vás nevyhazuju. Jen vás žádám, abyste se přesunuli do jiného bytu. Bydlení přece máte. To vám to tak vadí?“
Domů se vracel se vztekem bublajícím pod kůží. Andrea pochopila hned ze dveří, že jednání dopadlo fiaskem.
„Tak co?“ zeptala se napjatě. „Nepřistoupili na to?“
„Nepřistoupili,“ odsekl a ironicky napodobil její tón. „Začni balit. Otec mi dal tři dny na vystěhování.“
„Vyhodil tě?“ vydechla zděšeně. „A kam půjdeme?“
„K tvým rodičům,“ prohlásil tvrdě. „A můžeš poděkovat sobě. Pořád jsi mlela o větším bytě, poslouchala svou matku… Tak teď uvidíme, jak se ti to bude líbit.“
Přestěhovali se tedy k Beátě Jelínkové a jejímu manželovi. Jenže klid tam nenašli. Tchyně si nenechala ujít jedinou příležitost, aby Michalovi nepřipomněla, že je neschopný a bez páteře. Neustálé výčitky a srovnávání mu lezly na nervy.
Nakonec podal žádost o rozvod. Andrea ho ale přemluvila, aby to ještě zkusili. Odešli z bytu jejích rodičů a pronajali si malý podnájem. Nebylo to snadné, ale aspoň měli svůj prostor.
S Pavlou a Stanislavem se Michal usmířil až po dvou letech. Přišel za nimi s pokorou, omluvil se za svou zaslepenost a uznal, že překročil hranici. Stanislav už mezitím hněv nechal vychladnout. Synovi odpustil a dokonce jim s Andreou znovu umožnil začít ve své garsonce.
Od té doby už mezi nimi nepadlo jediné slovo o výměnách či stěhování. Některé lekce se člověk naučí jen tehdy, když tvrdě narazí.