Potřebovala zjistit, zda se za jejími obtížemi neskrývá nemoc. Třeba nejde jen o slabou vůli a přejídání, ale o něco hlubšího.
Jenže představa, že by o své návštěvě lékaře řekla Radku Pražákovi, ji děsila. Dokázala si živě představit jeho posměšky nebo výčitky, že zbytečně utrácí peníze. Přesto po další ponižující chvíli, kdy si na gauči demonstrativně odsedl co nejdál od ní, v ní cosi prasklo. Otevřela internet, našla si soukromou ordinaci a objednala se.
„Pane doktore, já…“ zarazila se Kristýna Vaceková hned mezi dveřmi. „Nevím, jak to říct. Jsem hrozně vyčerpaná. Mám pocit, že jsem se sama sobě úplně ztratila.“
Za pracovním stolem seděl vysoký muž v bílém plášti. Na jmenovce stálo: Mojmír Beneš – endokrinolog a specialista na výživu. Měl světlé oči, krátce střižené vlasy a působil klidně, sebejistě. Vyzařovalo z něj něco, co člověka nutilo mluvit otevřeně.
„Pojďte dál a posaďte se,“ vyzval ji laskavě. „Všechno si v klidu projdeme. Řekněte mi, jak žijete a co vás trápí.“
Jeho tón byl vlídný a vyrovnaný. Kristýnu to na okamžik znejistělo – čekala strohé konstatování, že si za všechno může sama. Nic takového ale nepřišlo.
„Co vás tíží nejvíc?“ zeptal se Mojmír Beneš.
„Za poslední dva roky jsem přibrala dvacet kilo,“ přiznala tiše. „Pořád jsem unavená. Ráno sotva vstanu, bolí mě záda i nohy. Manžel mi vyčítá, že nad sebou nemám kontrolu. A… někdy jím prostě proto, že mi to na chvíli uleví.“
„Rozumím,“ přikývl. „Jak vypadá váš běžný jídelníček? Co jíte nejčastěji?“
Zrudla. Nikdy si přesně neuvědomovala, kolik toho sní ani v jakém složení. Stud ji bodl až do žaludku.
Lékař jí však pomohl: „Zkusíme to rozplést postupně. Nárůst hmotnosti často souvisí nejen s jídlem samotným, ale i s psychikou a zdravotním stavem. Máte pocit, že jídlo používáte jako únik před stresem?“
„Asi ano,“ přikývla po chvilce. „Doma… tam moc podpory nenacházím. Radek…“ polkla. „Často mi říká, že vypadám hrozně a že se se mnou stydí někam jít.“
Doktor lehce svraštil čelo, ale nekomentoval to. Jen dal najevo, že slyší víc, než říká nahlas. Při vyšetření byl ohleduplný, ptal se na detaily zdravotní historie a doporučil laboratorní testy. Když si poznamenal poslední poznámku do karty, shrnul své stanovisko.
„Budeme na to muset jít komplexně,“ vysvětlil. „Připravíme jídelní plán, nastavíme pohyb přiměřený vašim možnostem. A možná by stálo za zvážení i setkání s psychologem.“
„Ano, chci to zkusit,“ vydechla, jako by tím rozhodnutím shodila část tíhy. „Potřebuji udělat první krok.“
„Výborně,“ pousmál se.
Když odcházela z ordinace, cítila zvláštní směs úlevy a neklidu. V jeho pohledu nebyl soucit ani odsudek – spíš tiché pochopení. To ji vyvedlo z obvyklého pocitu studu, na který byla doma zvyklá.
Radek nebyl doma, když se vrátila. Sedla si ke stolu a znovu si pročítala poznámky o režimu a vyšetřeních. Když se večer objevil ve dveřích, všiml si její zadumanosti.
„Kdes byla?“ zeptal se bez zájmu.
„U lékaře.“
„Prosím tě, zase nějaké zázračné pilulky?“ ušklíbl se. „Kolik to tentokrát stálo?“
Zhluboka se nadechla. „Musím zjistit, co se se mnou děje. Je to endokrinolog. Bez testů nezjistíme, proč tak rychle přibírám.“
„Testy?“ mávl rukou. „Stačilo by míň jíst a víc se hýbat. Na co doktor? Jen vyhazuješ peníze a pak si stěžuješ, že nemáme dost.“
„A mám jen sedět a poslouchat, jak se za mě stydíš?“ vybuchla. „Snažím se něco změnit, ale sama to nezvládám.“
„Na nějakou pomoc nevěřím,“ odsekl chladně. „Dělej si, co chceš, ale mě do toho netahej.“
Odešel do ložnice a zabouchl dveře. Kristýna zůstala stát uprostřed pokoje, s pocitem, že se v ní cosi hroutí. Přesto druhý den absolvovala odběry a o pár dní později seděla znovu naproti Mojmíru Benešovi.
„Výsledky ukazují lehkou hormonální nerovnováhu,“ vysvětloval, když před ni rozložil papíry. „Není to nic dramatického, ale může to přispívat k únavě i přibírání. Klíčová bude úprava životního stylu.“
Pozorně poslouchala každé slovo.
„Začneme pravidelným stravováním. Žádné drastické diety, žádné hladovění,“ pokračoval klidně. „A postupně přidáme pohyb, který vás nebude přetěžovat. Máte nějaké otázky?“
Zaváhala, pak ze sebe dostala to, co ji tížilo nejvíc: „A co když to nezvládnu? Doma je to těžké. Často mě to všechno semele a já ztratím motivaci. Pak skončím u jídla.“
Podíval se na ni pozorně, téměř zkoumavě, jako by se snažil nahlédnout hlouběji než jen do výsledků na papíře.