Díval se jí přímo do očí, jako by se snažil proniknout pod povrch jejích slov a zahlédnout to, co skrývala i sama před sebou.
„Zvládnete to,“ řekl klidně. „Právě proto na tom pracujeme společně. Vím, že doma to pro vás není jednoduché. Ale zdraví musí být na prvním místě. A jestli se k vám někdo chová tak, že vás to ponižuje nebo vyčerpává, nejste povinna to snášet. Do osobních věcí vám mluvit nemohu, to není moje role. Já jsem tu kvůli vaší léčbě.“
Kristýna Vaceková sklopila oči. „Děkuju. Už jen to, že to říkáte tak otevřeně… mi pomáhá.“
Když odcházela z ordinace, uvědomila si, že v ní klíčí něco víc než pouhá vděčnost. Byla to jemná, sotva postřehnutelná náklonnost k Mojmíru Benešovi. „To už se snad zblázním,“ okřikla se v duchu a snažila se vrátit nohama na zem.
Uběhl zhruba měsíc a půl. Váha šla dolů pozvolna, ale patrně. Kristýna si začala všímat, že má víc síly, že se ráno budí lehčeji. S nadšením si plánovala jídelníček, hlídala porce a poctivě zapisovala každé sousto do aplikace v telefonu. Na doporučení lékaře se přihlásila do kurzu pro začátečníky ve fitness centru. Zpočátku se cítila neobratně, ale brzy přišel pocit zadostiučinění.
Radek Pražák sledoval proměnu své ženy s rozpaky. Na jednu stranu nemohl popřít, že zhubla. Na druhou ho dráždilo, že večer co večer odchází z domu a že část společných peněz mizí za lékařské konzultace.
„Zase jsi byla u toho svého specialisty?“ utrousil jednou podrážděně, když jí z kabelky vypadla účtenka.
„Ano. Byla jsem na kontrole,“ odpověděla stručně, zatímco si oblékala sportovní legíny.
„Jen si choď. Pak si ale nestěžuj, že si nemůžeme dovolit normální věci. Všiml jsem si, že z účtu mizí peníze rychleji než dřív.“
„Nejsou to závratné částky,“ povzdechla si. „Potřebuju odborný dohled. Opravdu mi to pomáhá.“
„A co z toho mám já?“ zeptal se s jízlivým úsměvem. „Mám pocit, že řešíš jen sebe. Pro mě jsi neudělala nic podstatného.“
Kristýna se nadechla. „Nic podstatného? Starám se o domácnost, chodím do práce. A teď se snažím dát do pořádku následky let stresu. To ti připadá málo?“
„Zase to obracíš proti mně,“ zabručel a mávl rukou. „Dělej si, co chceš. Jen nezapomeň, že peníze jsou společné.“
„Děkuju za svolení,“ odpověděla ironicky a odešla z bytu.
Cestou na trénink ji zaplavila směs vzteku a únavy. Měla pocit, že celý její život je jedna nekonečná obhajoba vlastních rozhodnutí. Přesto věděla, že zpátky už nechce. V zrcadle viděla změnu, cítila lehkost v těle. A někde hluboko v hrudi se jí rozbušilo srdce pokaždé, když si vybavila klidný pohled Mojmíra Beneše.
Další výbuch přišel ve chvíli, kdy Radek zjistil, že na účtu zůstalo méně peněz, než čekal.
„Kristýno, můžeš mi říct, kam se ty peníze poděly?“ křikl na ni a mával před ní telefonem s otevřeným bankovním přehledem.
„Platila jsem kontroly, laboratorní vyšetření a procedury. Vždyť o tom víš,“ odpověděla tiše.
„Kontroly, procedury… a kdovíco ještě!“ zvýšil hlas. „Za chvíli nezbude nic. A kvůli čemu? Abys oslňovala okolí svou postavou?“
„Kvůli tomu, abych se necítila odporně,“ odsekla a v očích jí zajiskřilo. „Abych mohla žít bez toho, že se za mě stydíš. Nemám snad právo být zdravá?“
„Práva máš pořád dost,“ vybuchl. „Ale povinnosti vůči rodině ti nic neříkají! Všechno dáváš tomu svému doktorovi — čas i peníze!“
„Do toho stavu jsi mě dostal ty!“ vykřikla najednou. „Kdybys mě podpořil už dávno, nemuselo to dojít tak daleko!“
Nastalo napjaté ticho. Pak Radek procedil mezi zuby: „Takže teď jsem viníkem i za to, že neumíš držet dietu? Skvělé.“
„Ano, neseš svůj díl viny,“ odpověděla rozechvěle. „Nikdy jsi se mnou nemluvil slušně, jen jsi mě shazoval. A já se teď budu léčit dál. Nezabráníš mi v tom.“
„Dělej si, co chceš,“ mávl rukou. „Já už takhle žít nechci. Tvoje výčitky mě unavují. Pokud je ti milejší svět doktorů než vlastní manžel, navrhuju rozvod.“
Ta slova ji nepřekvapila. Spíš potvrdila to, co už dlouho tušila. Rozchod visel ve vzduchu měsíce. Kdysi si Radka vážila a milovala ho, teď mezi nimi zůstaly jen hádky a hořkost. A někde na obzoru se rýsovala neurčitá představa jiného muže — toho, který se na ni díval s respektem a lidskostí, byť zatím jen v rámci své profese.
„Dobře,“ pronesla po chvíli klidněji, než čekala. „Rozvedeme se.“