Včera navečer se Tomáš Malíř dojal telefonátem od své zbožňované matky. Růžena Benešová se prý cítila osamělá, a tak kategoricky rozhodla, že je nejvyšší čas svolat rodinný sraz – bez zvláštní příležitosti, čistě „pro radost“. Tomáš byl nadšený během několika vteřin. Zeptat se mě, jestli mám o víkendu čas, energii nebo aspoň chuť hostit menší dav? Ale prosím vás. Velitel přece neprobírá plán tažení s pěšákem.
Ráno u kávy mi to oznámil tónem, který nepřipouštěl odpor. Lžičkou si pomalu míchal cukr, hleděl kamsi přes moje rameno a slavnostně prohlásil:
„Máma se nemůže dočkat. Řekl jsem jí, že se všichni sejdeme u nás. Uděláme to opravdu na úrovni.“
Upila jsem ze šálku, chvíli si prohlížela jeho sebevědomý profil a klidně podotkla, že tvar „uděláme“ ještě neznamená „udělám já“.
Zůstal stát s hrnkem v půli cesty ke rtům. V jeho vesmíru byla manželka automatickou součástí každého velkolepého projektu – ideálně jako neplacená pracovní síla.
„Anno, vždyť jde jen o patnáct lidí,“ vysvětloval shovívavě, jako by mluvil k dítěti. „Je to rodinná akce, vezmeme to na sebe. Byt je dost velký. Máma navrhla jednoduché menu – tři saláty, pár předkrmů, něco teplého a domácí dort. Žádná věda.“
„To zní báječně,“ přikývla jsem a odložila lžičku. „Věřím, že se z tebe vyklube skvělý šéfkuchař. Maso můžeš začít nakládat už v pátek večer.“
Nechápavě zamrkal. Štědrost některých mužů se pozná podle toho, kolik cizího času dokážou velkoryse darovat své matce. Přesně takhle to vypadalo i teď.
„To myslíš vážně?“ hlas mu ztvrdl. „Manželka má stát při manželovi. Máma s tebou počítá.“
„Stát při tobě ano. Dřít v kuchyni kvůli tvým slibům ne,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „Ten rozdíl je přece zřejmý.“
„Jestli jsi mojí matce slíbil hostinu,“ dodala jsem pomalu, „pak je logické, že se o ni postaráš ty.“ A právě v tu chvíli se situace začala vyostřovat ještě víc.