Tak si tedy vezmeš seznam surovin, uvážeš zástěru a postavíš se k plotně.
Večer zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno tchyně – Růžena Benešová. Její hlas byl tak přeslazený, až jsem měla pocit, že mi stoupá hladina cukru jen z toho, jak mě oslovuje. Stačilo pár jejích protáhlých „miláčku“ a „zlatíčko“ a člověk by si mohl jít rovnou změřit glykemii. Mluvila vláčně, hebce, každé slovo obalila dokonalým úsměvem, jako by mi nechtěla něco uložit, ale udělit požehnání. Na první pohled by to mohlo působit dojemně, kdyby pod tou cukrovou polevou tiše necvakal známý mechanismus – ocelová past, která se tváří přívětivě, zatímco do ní ochotně vstupujete sami.
„Anničko, dobrý večer! Tomáš mi říkal, že se v sobotu uvidíme. Mám radost, že ses rozhodla zapojit do rodinné výpomoci. Poslala jsem ti recept, nic náročného…“
„Růženo Benešová, dobrý večer,“ skočila jsem jí do řeči klidně, ale bez náznaku ústupu. „Tomáš vás pozval, takže očekává vaši návštěvu on. Já o víkendu odjíždím pryč.“
Na druhém konci se ozvalo podrážděné funění. Med se vypařil během vteřiny a zůstala jen čistá, neředěná zloba.
„Jak se mnou můžeš takhle mluvit?!“ zazvonil její hlas ostře. „Můj syn ti zajišťuje pohodlný život! Měla bys být vděčná! Klidně si mohl vzít mnohem přizpůsobivější ženu!“
Rodinné povinnosti jsou zvláštní měna – dluh nadělá jeden a splácet ho má někdo jiný. Jenže na mě už tyhle triky dávno neplatily.
„Za prvé, bydlíme v mém bytě, který jsem měla ještě před svatbou,“ vyslovovala jsem pomalu a zřetelně. „A za druhé, úcta se nedá koupit ani vynutit. Vzniká ze slušného jednání. O menu i seznamu hostů se domluvte se svým synem. Přeji hezký večer.“
Hovor jsem ukončila. Tomáš Malíř, který poslední část slyšel, zuřil.
„Tohle je vrchol! Urazila jsi mou matku!“ prohlásil a napřímil se jako dotčený panovník. „V sobotu přesně ve dvě odpoledne tu budou hosté. A na stole musí být jídlo. Tečka!“
— V