„Oni tě měli jen jako chodící peněženku! A nás oba tolerovali jen proto, že jsme měli peníze!“ vyhrkla Lenka Bednářová rozhořčeně. „Jakmile finance zmizely, odřízli nás bez mrknutí oka.“
Radim Navrátil polkl, v krku ho pálilo sucho. „Ale ty jsi říkala, že se to srovná,“ zachraptěl. „Takže až se zase postavíme na nohy, přiběhnou zpátky a budou dělat, že jsme nejlepší přátelé?“
„Přesně tak,“ přikývla bez zaváhání.
„Štěpán Kolář nás na oslavu výročí svatby nepozval,“ pronesl Radim sklíčeně.
Lenka se na něj podívala pozorněji. „Neřekl spíš, že žádná oslava nebude?“
„Tvrdil mi do telefonu, že nic pořádat nehodlají,“ odpověděl Radim a stále svíral mobil v ruce. „Jenže máma se prořekla. Ona i sestra tam půjdou. Dokonce zmínila restauraci, kde se to koná.“
Lenka si k němu přisedla a položila mu ruku na paži. „Prosím tě, neber si to tolik. Bez jedné oslavy to přežijeme.“
„To ano,“ povzdechl si těžce. „My dva zvládneme ledacos, už jsme toho překonali dost. Ale stejně to zamrzí…“
„Nech to být, Radime,“ objala ho kolem ramen.
Vyvlékl se z její náruče a prudce vstal. Nervózně přecházel po obýváku sem a tam. „Víš, co to znamená? Všichni se od nás odvracejí. Vyhýbají se nám, jako bychom byli nakažliví.“
Zastavil se a rozhodil rukama. „Dobře, Štěpán je jen bratranec. Nikdy jsme si nebyli zvlášť blízcí. A teta? Ta si s mámou stejně vždycky držela odstup. Ale moje vlastní máma? A sestra? To jsou přece nejbližší lidi, jaké mám!“
„Radime, život přináší různé situace,“ snažila se ho utišit Lenka.
„Různé situace?“ vybuchl. „Je normální, že tě vlastní sestra nepozve na křtiny svého druhého dítěte? Pozvala úplně všechny! I spolužačky ze školy, které vídá jednou za tři roky! Jen rodného bratra vynechá.“
Promnul si čelo, jako by ho rozbolelo. „A máma? Řekla, že pětašedesátiny slavit nebude. A když jsme tam přijeli, nikdo nám ani neotevřel. Jen zavřené dveře před nosem.“
Hořce se zasmál. „A pak jsme na internetu viděli fotky, jak si užívají někde venku, smějí se a připíjejí si. Připadá ti tohle v pořádku?“
„Ne, není to v pořádku!“ zvýšila hlas Lenka, aby ho překřičela. „Ale posaď se už konečně a uklidni se. A nekřič na mě.“
Radim si až teď uvědomil, že mluví příliš nahlas. Zhluboka se nadechl a klesl do křesla naproti ní.
„Lenko, co se to s nimi děje? Nebo je chyba v nás? Já tomu vážně nerozumím.“
Promluvila tišeji. „Nepitvej to. Jen by tě to bolelo ještě víc. Až se naše situace zlepší, všechno se vrátí do starých kolejí. Uvidíš.“
Zavrtěl hlavou. „Mám pocit, že už nikdy nic nebude jako dřív. Žili jsme normálně. Scházeli jsme se, slavili, trávili spolu víkendy. Smáli jsme se, plánovali výlety… Co se mezi námi mohlo pokazit tak moc, že se to celé sesypalo?“
Sklonil hlavu a bezmocně jí potřásl. „Nejdřív krach firmy, a teď tohle. Už opravdu nemám sílu.“
„Prosím,“ zašeptala Lenka a v hlase jí zněla opravdová úzkost.
Bylo jí ho líto. Už tak pro něj nebylo jednoduché vyrovnat se s pádem podnikání a ztrátou jistot. A k tomu ještě chlad a odstup vlastní rodiny, který bolel snad ještě víc než finanční propad. Tušila však, že pravda, kterou si začínala skládat v hlavě, je mnohem tvrdší, než by Radim dokázal v tuhle chvíli unést, a nevěděla, jak dlouho před ním ještě dokáže mlčet.