Jeho příbuzní mu místo podpory nabídli ticho a chlad. Společně se od něj odvrátili, jako by se jich jeho potíže netýkaly.
Lenka to všechno vnímala. Viděla souvislosti, které Radim přehlížel nebo si je nechtěl připustit. Obraz, který se jí skládal před očima, byl mnohem temnější než ten, jaký si připouštěl on. Pravda byla tvrdá a nemilosrdná – a ona si nebyla jistá, jestli by ji teď dokázal unést.
„Vždyť to přece fungovalo,“ zamumlal Radim zlomeně, jako by mluvil ze sna. „Co se stalo? Proč se to najednou všechno rozsypalo?“
Lenka se zhluboka nadechla. Věděla, že tím, co řekne, mu ublíží, ale mlčení by bolelo víc.
„Radime, ono to nikdy nebylo tak dobré, jak sis myslel,“ odpověděla tiše. „Jen jsme si na to hráli. Teď spadly masky. Jen vidíš věci takové, jaké byly od začátku.“
Radim se kdysi rozhodl, že nepůjde ve stopách svého otce do továrny. Ne proto, že by si dělníků nevážil. Naopak – vždycky měl respekt k lidem, kteří si vydělávají poctivou prací rukama. Problém byl v samotném podniku.
Právě tam jeho otec nejdřív obětoval zdraví a nakonec i život. Úraz, který vedení označilo za „nešťastnou shodu okolností“, připravil rodinu o živitele.
V šestnácti letech tak Radim zůstal jediným mužem doma. Maminka a devítiletá sestra se musely spolehnout na něj. Odpovědnost, kterou do něj otec celý život vštěpoval, na sebe přijal bez řečí.
Nastoupil na stavební učiliště. Přes den škola, večer brigády – sklady, vykládky, cokoliv, co přineslo pár korun navíc. Stavařinu ale nebral jako vysněnou budoucnost. Byla to praktická volba, stipendium znamenalo jistý příjem. V kombinaci s přivýdělky se dalo alespoň základně vyjít. Na otcovu výplatu to samozřejmě nestačilo, ale maminka díky tomu nemusela brát druhé zaměstnání a mohla být víc doma se sestrou.
Už tehdy přemýšlel, jak se osamostatnit. Hledal skulinu na trhu, něco, co by dokázal rozjet bez velkého kapitálu a kde by nebyl úplně závislý na cizí vůli. Nápadů bylo hodně, ale většina z nich byla buď příliš riskantní, nebo vyžadovala peníze, které neměl.
Nakonec zůstal u toho nejprostšího – přeprava. Vozit, nakládat, převážet. Jen bylo potřeba vybrat správný druh zakázek.
Práce se nebál, ani špíny. Prioritou byla jistota příjmu, ne čisté ruce. Nastoupil do společnosti, která se zabývala odvozem odpadu. Řidičský průkaz si udělal ještě během studia, takže splňoval podmínky bez potíží. Makal od rána do večera, často nad rámec směn. Zápach a únava pro něj byly menší zlo než strach, že doma nebude na složenky.
Majitel si jeho nasazení brzy všiml. Jednoho dne si ho zavolal do kanceláře s nečekanou nabídkou.
„Vezmeš si na leasing nákladní auto,“ řekl mu otevřeně. „Zisk z nové zakázky si rozdělíme napůl. Splátky budeme hradit společně. Ty budeš jezdit, já zajistím klienty, reklamu i papírování.“
Radim si všechno pečlivě propočítal. Úspory, které si odkládal, by mu měly pomoci překlenout začátek. Risk to byl, ale řízený.
Tři roky dřiny přinesly ovoce – náklaďák byl splacený a firma se pomalu stavěla na nohy. Jenže právě ve chvíli, kdy se situace začala stabilizovat, partner ztratil trpělivost.
„Mně tohle tempo nestačí,“ oznámil mu jednoho dne bez okolků. „Buď to zavřeme, nebo v tom pojedeš sám.“
„A za jakých podmínek?“ zeptal se Radim klidně, i když tušil, že to nebude jednoduché.
Muž pokrčil rameny. „Mohl bych si říct o víc. Ale nechci tě zruinovat. Vezmi si to za symbolickou částku. Jen počítej s tím, že kancelář zůstává mně. Účetnictví si převeď jinam a najdi si vlastního účetního. Sám se v tom utopíš.“
Radim tehdy ještě netušil, že právě tohle rozhodnutí mu jednou zásadně změní život i vztahy, které kolem sebe považoval za samozřejmé.