Právě v období, kdy se Radim Navrátil rozhodl postavit na vlastní nohy, vstoupila do jeho života Lenka Bednářová – žena, která se později stala jeho manželkou.
O Lence ale až za chvíli. Nejdřív pár slov k rodině.
To, co jeho bývalý společník považoval za zanedbatelný výdělek, znamenalo pro Radima skutečné peníze. Ve srovnání s platem, který by jeho otec přinesl domů z továrny, to byl nesrovnatelný rozdíl. Díky tomu si jeho maminka ani sestra Tereza Matoušková nemusely nic odpírat. A když se Radim rozhodl podnikat úplně sám, nešlo jen o pracovní změnu.
Současně dospěl k tomu, že je čas odstěhovat se a žít samostatně. Než však opustil matčin byt, nechal ho kompletně zrekonstruovat – nová kuchyň, podlahy, koupelna. Chtěl, aby se doma cítily pohodlně.
Když si balil poslední věci, zastavil se ve dveřích a řekl:
„Kdybyste cokoli potřebovaly, kromě toho, co vám budu pravidelně posílat na účet, stačí říct.“
Ve chvíli, kdy přijal Lenku jako firemní účetní, mu naplno došlo, že je skutečně pánem svého podniku. A pokud je majitelem, nemůže dřít od rána do noci jako námezdní síla – musí začít přemýšlet strategicky.
S jedním nákladním autem a dvěma pomocníky velký byznys nevybuduje. Bylo nutné růst.
Právě tady se Lenka ukázala jako neocenitelná opora. Byla precizní, orientovala se v číslech i možnostech podpory podnikání. Díky jednomu rozvojovému programu pomohla Radimovi získat leasing na další dvě nákladní auta. A tím to neskončilo.
Disciplína a vytrvalost přinesly své ovoce. Zisky začaly narůstat tak rychle, že měl někdy pocit, jako by otevřel stavidla.
Po roce společného soužití si Lenku vzal za ženu. Bylo to přirozené vyústění jejich vztahu i spolupráce. Přestože se firmě dařilo, podporu rodině nijak nesnížil. Tereza už sice pracovala, ale Radim dál posílal peníze jako dřív. Vděčnost z jejich strany byla upřímná.
Jenže časem se počet „vděčných“ příbuzných začal nenápadně rozrůstat.
Jednou mu maminka zavolala:
„Radimku, koupila jsem si ty šaty, o kterých jsme mluvili. Doma jsem si je zkusila, ale nějak mi nesedí. Myslíš, že by vadilo, kdybych je dala své sestře? Vrátit by šly, ale… víš, peníze teď nejsou problém.“
„Samozřejmě, mami,“ odpověděl bez váhání. „Dej je klidně tetě Veronice Švecové.“
S tetou Veronikou nikdy neměl blízký vztah. Možná proto, že většinu času trávil prací a o rodinných vazbách neměl přehled. Když se odstěhoval, ztratil kontakt ještě víc.
Po darovaných šatech se však teta začala ozývat pravidelněji. Nejprve je pozvala na návštěvu i s Lenkou. Pak se sama ohlásila k nim – přivedla syna s manželkou. Rozhovory byly srdečné, až příliš.
A jednoho dne mezi řečí padlo, že její syn s manželkou už dlouho sní o dovolené, ale pořád jim chybí pár korun. Jestli by Radim nemohl trochu pomoct.
Nešlo o velkou částku, a tak bez rozmýšlení přispěl. Vždyť jsou rodina.
Podobné prosby se pak objevovaly čas od času. Jednou bylo potřeba převézt nábytek, jindy přidat na nový gauč, občas zaplatit něco „jen dočasně“.
Když se Tereza chystala vdávat, Radim se opravdu plácl přes kapsu. Byt jí nekupoval, ale svatbu zaplatil téměř celou. Považoval to za dárek od bratra. A samozřejmě přišel ještě s osobním, hodnotným darem navíc.
Ostatně kdykoli byl někam pozván, nikdy nepřišel s prázdnou. Na jeho štědrosti si okolí rychle zvyklo.
A když si pořídil chalupu, rozdal klíče snad polovině příbuzenstva, aby mohli jezdit odpočívat a užívat si pohodlí, které vybudoval. Netušil tehdy, že právě tahle velkorysost jednou dostane tvrdou zkoušku.