Petr Bednář zastavil auto jako pokaždé o dvě ulice dál od domu. Opatrnosti nikdy není nazbyt. Vystoupil, narovnal si límec košile a zhluboka se nadechl chladnějšího podvečerního vzduchu. Srdce mu bilo rychleji než obvykle, přestože na návštěvy u Veroniky Tesařové byl za poslední tři roky už zvyklý. Tajné schůzky se staly rutinou, ale návraty domů v něm pokaždé vyvolaly stejnou nervozitu.
Cestou po schodech si v hlavě skládal další vysvětlení. Protáhla se porada? To už použil mockrát. Jednání s dodavatelem? Možná. Jenže Kateřina Švecová se v poslední době vyptávala čím dál častěji a její pohled býval podezřívavější než dřív.
Když zasunul klíč do zámku, dveře se otevřely tiše. Zůstal chvíli stát na prahu a naslouchal. Byt byl ponořený do ticha. Z kuchyně se neozývalo cinkání nádobí, v obýváku nehrála televize. Zul si boty a prošel dovnitř.
„Katko?“ zavolal tlumeně.
Bez odpovědi. Nezvyklé. V sedm večer bývala doma téměř vždy – chystala večeři, sledovala seriály nebo telefonovala s kamarádkami.
Ulevilo se mu. Aspoň dnes nebude muset lhát, vymýšlet si historky a předstírat únavu po náročném dni. Zamířil do ložnice, odložil sako a teprve tam si všiml složeného bílého papíru položeného na přehozu.
V hrudi ho píchlo. Vzal lístek do ruky; prsty se mu lehce třásly.
„Petře. Večeře je v lednici. Jsem u mámy. Vrátím se zítra večer. Musíme si vážně promluvit. Katka.“
Stručné sdělení, bez obvyklých srdíček a usměvavých tváří, které Kateřina ráda připojovala. Věta „musíme si vážně promluvit“ mu dopadla do žaludku jako kus ledu.
Ví to. Ale jak? Kdy na to přišla? Vždyť si dával takový pozor.
Posadil se na okraj postele a zíral na papír. Třiadvacet let manželství. Syn Tomáš Bednář studuje třetím rokem v Plzni. Byt je napsaný na oba. Chata také. Auto…
Musí jí zavolat. Okamžitě.
Vytočil její číslo. Dlouhé vyzvánění, žádná reakce. Zkusil to znovu – opět jen tón a pak hlasová schránka.
„Sakra,“ procedil mezi zuby a hodil telefon vedle sebe.
Následující den byl nekonečný. V práci nebyl schopný soustředit se ani na jednoduché úkoly, každých pár minut kontroloval displej. Od Kateřiny žádná zpráva. Psát jí znovu a znovu nemělo smysl – nereagovala.
Domů dorazil už před šestou a přecházel z místnosti do místnosti jako lev v kleci. V půl osmé konečně cvakl zámek. Dveře se otevřely a Kateřina vstoupila do předsíně.
Zkoumal její tvář. Působila vyrovnaně, až nepřirozeně klidně. Odložila kabát, zavěsila ho do skříně a beze slova zamířila do kuchyně.
„Katko, co se děje?“ šel za ní. „Proč jsi mi nebrala telefon?“
„Postav vodu na čaj,“ odpověděla věcně a z kabelky vytáhla silnou složku. „Sedni si. Promluvíme si.“
Poslechl. V zádech ho studilo. Kateřina usedla naproti němu, položila desky na stůl a zadívala se mu přímo do očí.
„Tři roky, Petře. Celé tři roky se vídáš s Veronikou Tesařovou,“ řekla klidným, téměř odměřeným tónem. „Myslel sis, že o tom nemám tušení?“
„Katko, já…“
„Teď mluvím já,“ přerušila ho. „Ty budeš poslouchat. Na vysvětlování dostaneš prostor později. Jestli nějaké najdeš.“
Polkl. Tuhle podobu své ženy neznal. Vždy bývala mírná, vstřícná, ochotná odpouštět. Teď proti němu seděla žena s chladným, soustředěným výrazem, téměř cizí.
„Dozvěděla jsem se to před půl rokem,“ pokračovala. „Náhodou. Vybil se ti telefon a potřeboval jsi si z mého něco vyřídit. A já pak v cloudu uviděla vaše zprávy. Máš synchronizaci na všech zařízeních.“
„Proč jsi mlčela?“ dostal ze sebe.
„Chtěla jsem mít jistotu. Doufala jsem, že se vzpamatuješ sám. A taky jsem potřebovala čas,“ otevřela složku a vysunula několik papírů. „Tady jsou výpisy z účtu. Každý měsíc pětadvacet tisíc korun na její účet. Už skoro půl roku.“
Zbledl.
„A tohle,“ přisunula další dokument, „je nájemní smlouva na byt v ulici Na Výsluní. Nájemce – Petr Bednář. Uživatelka – Veronika Tesařová. Garsonka za třicet tisíc měsíčně.“
„Jak ses k tomu dostala?“
„Na tom nezáleží,“ uťala ho. „Podstatné je, že to vím. A víš, co mě ranilo nejvíc? Ne samotná nevěra. Ani ty lži. Ale to, že jsi z našich společných peněz financoval svou milenku.“
„Vydělávám je já!“
„Opravdu?“ pousmála se bez špetky tepla. „Byt jsme koupili během manželství – patří nám oběma. Chatu také. Auto je napsané na mě. A účet, ze kterého posíláš peníze Veronice, jsme zakládali společně jako rodinný. Zapomněl jsi?“
„Kam tím míříš?“
„K rozvodu,“ pronesla jasně. V kuchyni se rozhostilo tíživé ticho. „Chci se rozvést. A chci spravedlivé vypořádání majetku.“
Měl pocit, že se pod ním propadá podlaha.
„Kvůli jedné chybě zahodíš třiadvacet let?“ vyhrkl.
„Jedné chybě?“ v jejím hlase se poprvé ozvalo rozhořčení. „Tři roky paralelního vztahu jsou chyba? Pronajatý byt pro milenku je chyba? Více než milion korun, které jsi do ní investoval, je jen nedopatření?“
„Katko, prosím, odpusť mi…“
„Byla jsem už u právníka,“ skočila mu do řeči. „Veškeré převody na Veroniku Tesařovou za posledních šest měsíců jsou považovány za nehospodárné nakládání se společným majetkem. A při dělení budou započítány v můj prospěch.“
Odmlčela se a zadívala se na něj tak pevně, až musel sklopit zrak. Bylo zřejmé, že tohle je teprve začátek rozhovoru, který zásadně změní jejich životy.