Petr tu noc téměř nezamhouřil oči. Krátce po třetí seděl ve tmě na kraji pohovky, lokty opřené o kolena, a naslouchal pravidelnému tikání hodin za zdí. Ten zvuk byl neúprosný, přesný – jako odpočet. Poprvé si bez vytáček přiznal, že se nevrátil domů za manželkou, ale vstříc vlastnímu konci.
—
Třetí fáze: Veronika bez přítmí
Ráno nejel do kanceláře. Místo toho zamířil k Veronice Tesařové.
Neposlal zprávu, nezavolal. Toužil ji vidět nepřipravenou, slyšet něco obyčejného a laskavého. Možná potřeboval, aby se na něj někdo ještě díval jako na muže, ne jako na usvědčeného podvodníka.
Otevřela až po delší chvíli. Na sobě měla hedvábný župan, vlasy stažené narychlo do uzlu a ve tváři podráždění člověka vytrženého ze spánku.
„To sis vybral skvělou hodinu,“ sykla. „Zbláznil ses?“
Bez odpovědi vešel dovnitř, ani se neobtěžoval zout.
„Kateřina ví všechno.“
Veronika ztuhla.
„Co znamená všechno?“
„Úplně všechno. O nás. O bytě. O penězích.“
Nepřistoupila k němu. Nepoložila mu ruku na rameno. Místo toho sáhla po telefonu na stolku a rychle zkontrolovala displej. Teprve potom k němu zvedla oči.
„A co hodláš dělat?“
V jeho pohledu bylo cosi prosebného. Čekal větu typu: Jsem s tebou. Zvládneme to. Neboj se. Jenže Veronika si jen zamračeně založila ruce.
„Chce rozvod a majetkové vypořádání,“ řekl. „A pokud nebudu souhlasit, podá trestní oznámení.“
„Trestní?“ zbledla. „A já do toho mám být zatažená proč?“
„Zatím nijak. Ale viděla převody na tvůj účet.“
Nastalo ticho. Krátké, ale výmluvné. A právě v něm Petr poprvé jasně uslyšel něco, co dřív přehlížel – nebyla to starost o něj. Byl to strach o sebe.
„Podívej,“ začala opatrně, „já jsem tě přece nenutila sahat na rodinné úspory. Tvrdil jsi, že doma je všechno společné, že to máš pod kontrolou.“
Hořce se ušklíbl.
„A byt na Belinského? Ten jsi taky nechtěla?“
„Nedělej ze mě viníka. Nejsem ta, kdo byl ženatý. O důsledcích jsi měl přemýšlet ty.“
Díval se na ni, jako by ji spatřil poprvé bez hotelového šera, bez parfému a bez té příchuti zakázaného, která jejich schůzkám dodávala význam. Před ním stála žena, která si rychle počítala rizika.
„Takže takhle?“ zeptal se tiše.
„A jak jinak?“ odsekla. „Máš snad pocit, že ti řeknu: nech všechno být, přijď ke mně bez peněz, bez bytu a klidně s obviněním na krku? Nejsem naivní holka.“
Pomalé přikývnutí. V hrudi ho nepálila ztracená láska, ale ponížení z náhlé jasnosti.
Veronika si povzdechla, tentokrát mírněji.
„Nejdřív si vyřeš svůj život. Pak se uvidí.“
Znělo to jako zdvořilé sbohem.
Když vyšel z domu, vzduch mu připadal cizí. Tři roky tajných setkání se smrskly do jednoduché rovnice: byl vítaný, dokud platil.
—
Čtvrtá fáze: Syn, který musel předčasně dospět
Tomáš Bednář přijel bez ohlášení. V sobotu ráno zazvonil u dveří.
Studoval v Praze, ale den předtím zavolal matce s jedinou otázkou:
„Je pravda, že táta teď bydlí u babičky?“
Kateřina pochopila, že Petr už začal vytvářet vlastní verze příběhu, aby si zachoval aspoň část tváře. Odpověděla jen: „Přijeď. Promluvíme si doma.“
Tomáš vstoupil s batohem přes rameno. Přerostl otce téměř o hlavu, působil dospěle. Jen oči měl stále stejné – světlé, pozorné, ostražité. Posadil se v kuchyni. Nejprve pohlédl na matku, pak na otce, kterého Kateřina pozvala záměrně.
„Prosím vás, nelžete mi,“ řekl klidně. „Nejsem dítě.“
Petr začal mluvit okamžitě. Až příliš hladce. O náročném období, o uklouznutí, o tom, že se zamotal. Kateřina mlčela, dokud nepronesl:
„Hlavní je, že to s maminkou vyřešíme v klidu.“
Tehdy před syna beze slova položila složku.
Tomáš četl dlouho. Zprávy. Výpisy z účtů. Nájemní smlouvu. Převody z jejího spořicího účtu.
Když zvedl hlavu, v místnosti jako by poklesla teplota.
„Nevěra je mezi vámi dvěma,“ řekl tiše. „Ale tys mámě vzal peníze?“
„Nevzal!“ ohradil se Petr. „Chtěl jsem to vrátit.“
„Kdy?“ zeptal se Tomáš. „Až by se to nikdy nedozvěděla? Nebo až by si Veronika našla jiného sponzora?“
Kateřina na okamžik zavřela oči. Syn mluvil tvrdě, ale pravdivě.
„Tati,“ pokračoval, „vždycky jsi mě učil, že chlap nese odpovědnost. Tak ji nes. Bez divadla o chybě.“
Petr mlčel. Proti vlastním slovům neměl obranu.
„Nebudu tě nenávidět,“ dodal Tomáš po chvíli. „Ale respekt si budeš muset znovu zasloužit. Byt připadne mámě. Bez scén, bez špíny. A přestaň se stavět do role oběti.“
Řekl to téměř věcně. A právě ta věcnost Petra zasáhla víc než cokoli jiného. Neodsoudil ho soud ani právník. Řekl mu to jeho syn.
—
Pátá fáze: Podpis těžší než snubní prsten
U notáře působil Petr zestárle. Ne o roky – spíš o nějaké vnitřní období, které se nedá spočítat kalendářem. Právník Kateřiny byl zdvořilý, chladný a neoblomný. Před nimi ležela úhledná hromádka dokumentů, pero přesně uprostřed stolu.
„Souhlasí obě strany?“ zeptal se notář.
Kateřina odpověděla klidným „ano“.
Petr několik vteřin mlčel. Pak zvedl oči a pomalu se nadechl.
„A co když odmítnu…?“