„…ve svůj prospěch. A byt – padesát procent připadne mně. Chata taky napůl. Auto zůstává mně, je psané na mě.“
Petr prudce odstrčil židli a vyskočil. „Ty ses zbláznila! Nedostaneš ode mě ani korunu!“
„Dostanu,“ odpověděla Kateřina klidně, téměř bezbarvým hlasem. „Protože druhá možnost by se ti líbila ještě méně.“
Zamračil se. „Jaká druhá možnost?“
„Podám trestní oznámení. Pro podvod.“
Zůstal na ni zírat. „Za co prosím tě?“
Z desek, které měla položené vedle sebe, vytáhla další dokument. Nepraštila s ním o stůl, nepodstrčila mu ho pod nos. Jen ho před něj pečlivě položila, jako když účetní předkládá výpis, proti němuž už nelze nic namítat.
„Před třemi měsíci zmizelo z mého osobního termínovaného účtu čtyři sta osmdesát tisíc korun,“ řekla stejně vyrovnaně jako před chvílí. „Ne ze společného účtu. Ne z rodinných peněz. Z mého účtu, kam jsem uložila peníze po prodeji maminčiny chaty. Pamatuješ? Říkal jsi tehdy, ať tam zůstanou pro jistotu.“
Barva mu zmizela z obličeje během vteřiny.
„To… to není tak, jak si myslíš…“
„Ale je.“ Otočila k němu další list. „Tady je bankovní výpis. Tady IP adresa přihlášení – naše domácí síť. Elektronické potvrzení transakce. A tady odpověď banky na mou žádost o historii přístupů. V den převodu jsem byla v Písku u maminky. Přihlášení do internetového bankovnictví proběhlo ve 21:07 z našeho notebooku. Dokážu prokázat, že jsem v tu dobu nebyla doma.“
Díval se na ni, jako by před ním seděl někdo cizí. Ne žena, kterou považoval za měkkou a snadno přesvědčitelnou, ale pevná zeď.
„Chtěl jsem to vrátit,“ zachraptěl. „Bylo to jen dočasné.“
„Dočasné potíže tvé milenky?“ skočila mu do řeči.
„Katko…“
„Ne. Teď mě nech domluvit.“ Její hlas zůstal klidný, ale tvrdý. „Nešlo jen o nevěru. Nešlo jen o lži. Sáhl jsi na moje peníze a spoléhal, že si toho nevšimnu. Nebo že to zjistím příliš pozdě. A to už není manželská krize, Petře. To je trestný čin.“
Pomalu se zhroutil zpět na židli, jako by mu podklesla kolena.
„Nikdy jsem tě nechtěl okrást.“
„To zní skoro dojemně,“ pousmála se bez náznaku radosti. „Co jsi tedy chtěl? Platit Veronice luxusní život a přitom si neukrojit ze svého platu? Abych ti dál vařila večeře, prala košile a ještě financovala tvůj druhý vztah?“
Nadechl se, ale ona zvedla ruku a umlčela ho.
„Takže ještě jednou,“ pokračovala. „Jestli začneš vyhrožovat, křičet nebo prohlašovat, že nic nedáš, nepůjdu jen k rozvodovému soudu. Půjdu i na policii. S těmito dokumenty. S důkazy o neoprávněném přístupu k mému účtu a o odcizení peněz. Rozumíš mi?“
V kuchyni bylo ticho, jen z plotny tiše syčela konvice, která pomalu chladla.
„To bys neudělala…“ zašeptal.
„Zkus to a uvidíš.“
V té chvíli se Petr skutečně vyděsil. Ne samotného rozvodu. Ne toho, že přijde o byt. Dokonce ani toho, že se všechno dozví Tomáš. Vyděsilo ho něco jiného – že proti němu sedí žena, kterou tři roky považoval za samozřejmost, za někoho trpělivého a předvídatelného, a ona mezitím tiše budovala život, v němž už s ním nepočítala.
—
Etapa druhá: Noc, kdy se rozpadly staré role
Ještě dobrých deset minut se snažil mluvit. Chvíli zmateně, chvíli podrážděně, chvíli téměř prosebně. Tvrdil, že se do toho zamotal. Že s Veronikou to „není tak vážné, jak to vypadá“. Že procházel krizí středního věku. Že rodinu rozbít nechtěl. A že třiadvacet let manželství přece nelze vymazat kvůli jedné slabosti.
Kateřina seděla naproti němu, prsty obtočené kolem hrnku, a mlčela.
Když konečně utichl, položila mu jedinou otázku:
„Měl jsi někdy v plánu mi to říct sám?“
Odvrátil pohled.
A tím odpověděl.
„Chápu,“ pronesla tiše.
„Můžu to ukončit. Hned teď,“ vyhrkl. „Zavolám jí, řeknu, že je konec.“
„Mluvíš, jako bys mi prokazoval laskavost.“
„Snažím se zachránit rodinu!“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Snažíš se zachránit sebe před následky.“
Vstal a přešel k oknu. Venku svítila světla okolních domů, na hřišti se v lehkém větru pohupovala prázdná houpačka. Obyčejný večer, obyčejné sídliště. Jen jejich byt už obyčejný nebyl.
„Co tedy chceš?“ zeptal se nakonec.
Znovu otevřela složku.
„Zítra v jedenáct u notáře. Můj právník připravil návrh dohody. Podepíšeš rozvod a předběžné vypořádání majetku. Byt připadne mně. Chata tobě. Auto zůstane mně. Peníze, které jsi převedl Veronice i ty, které jsi vybral z mého účtu, se započítají jako kompenzace v můj prospěch. Nebudeš to napadat. Nepřepíšeš majetek na matku. A nepřijdeš za mnou s tím, že máme všechno hodit za hlavu.“
„Byt tobě? To myslíš vážně?“ vybuchl. „To je polovina mého života!“
„Polovina tvého života poslední tři roky bydlela na jiné adrese,“ odpověděla klidně. „Tak si tam odnes i své nároky.“
„Nemůžeš mi diktovat podmínky!“
„Můžu. Protože jinak bude následovat trestní oznámení.“
Dlouho na ni hleděl – s hněvem, s bezmocí, s něčím mezi tím. Pak si pomalu sedl do obýváku na pohovku a zakryl si tvář dlaněmi.
Tu noc spali každý v jiné místnosti. Kateřina po mnoha měsících usnula téměř klidně. Ne proto, že by to přestalo bolet. Ale proto, že bolest už nebyla chaosem – dostala obrysy i směr.
A Petr zůstal dlouho vzhůru ve tmě, poprvé si naplno uvědomoval, že domů se nevrátil k manželce, ale k nevyhnutelnému konci.