— Vypněte motor. A doklady ke mně, hned.
Těžká dlaň s rachotem dopadla na rám otevřeného okna mé služební béžové Dacie Logan. Sklo ve dveřích se po úderu rozechvělo a tiše zadunělo. Na hodinky jsem se nedívala, ale žár byl nesnesitelný — plast palubní desky rozpálený sluncem pálil do prstů. Klimatizace v tomhle obstarožním autě vypověděla službu už na jaře. Z garáží našeho útvaru jsem si schválně vybrala ten nejméně nápadný vůz. Vracela jsem se z utajené kontroly v sousedním okrese a na zadním sedadle vezla objemnou složku s materiály na jednoho „podnikavce“ v uniformě, který si zjevně pletl pravomoci s osobním přivýdělkem.
Do kabiny okamžitě pronikl těžký pach rozžhaveného asfaltu, silničního prachu a pronikavé máty ze žvýkačky, kterou si demonstrativně přežvykoval dopravní policista stojící vedle dveří.
— Dobrý den, — pronesla jsem klidně, aniž bych sundala ruce z rozpáleného, lepkavého volantu. — Mohu vědět důvod zastavení?
— Já jsem důvod i následek, — ušklíbl se muž a rukávem košile si otřel zpocené čelo.
Mohlo mu být kolem čtyřicítky. Tvář měl zarudlou a nateklou, pod očima tmavé váčky. Šikmo za ním stál hlídkový vůz, který mi částečně blokoval výjezd zpět na silnici. Majáky byly vypnuté. Na místě spolujezdce bylo vidět obrysy druhého policisty, jen tiše přihlížel.
Je mi šestačtyřicet. Dvě desetiletí pracuji na odboru vnitřní kontroly. Naší náplní je vyhledávat právě takové příslušníky, kteří si státní službu vykládají jako vlastní živnost. Naučila jsem se je číst během pár vteřin — podle tónu hlasu, těkavého pohledu, podle toho přehnaně sebejistého postoje. Dnes jsem měla na sobě obyčejné lněné kalhoty a prosté šedé tričko. Bez líčidel, vlasy stažené do ledabylého uzlu. Pro něj jsem byla jen unavená ženská ve starém autě. Snadná kořist.
— Řekl jsem doklady, — zabubnoval prsty na plech dveří. — Řidičák a techničák. Nezdržujte.
— Zastavil jste mě mimo kontrolní stanoviště, — odpověděla jsem vyrovnaně, bez náznaku emocí. — Nepředstavil jste se ani jste neprokázal služební průkaz. Děje se něco mimořádného? Probíhá nějaká akce?
Přestal žvýkat. Oči se mu zúžily do podezíravých štěrbin. Byl zvyklý na jiný scénář: na tomhle opuštěném úseku silnice řidiči obvykle znervózní, začnou se omlouvat a vysvětlovat. Moje klidná reakce ho zjevně vyváděla z míry.
— Poslouchejte, chytrá paní, — opřel se lokty o dveře a naklonil se blíž k interiéru. — Něco mi říká, že z vás táhne alkohol. Včera nějaká oslava? A dnes za volant?
V duchu jsem se pousmála. Ohraný trik. Spoléhat na strach. Člověk se lekne, začne se dušovat, že pil maximálně kefír, a policista pak významně naznačí, že by se to dalo vyřešit „bez papírování“.
— Nepiju, — podívala jsem se mu přímo do očí.