— Nepiju, — podívala jsem se mu přímo do očí. — Vůbec. Ani při oslavách, ani o víkendech. Pokud ale máte jakékoli podezření, postupujme podle předpisů. Sepište záznam o zadržení řidičského oprávnění, zajistěte dva nezávislé svědky a použijte řádně kalibrovaný přístroj. Klidně do něj budu dýchat před kamerou.
Ve tváři mu naskákaly rudé skvrny. Na té opuštěné silnici rozpálené letním sluncem by ovšem těžko sháněl náhodné svědky.
— Takže vy se v zákonech vyznáte? — procedil mezi zuby a odplivl si kousek od mého předního kola. — Analyzátor je zrovna na kontrole. Zavolám odtah, vaše auto poputuje na záchytné parkoviště a my si zajedeme do okresní nemocnice na odběr krve. Ztratíte půl dne a ještě si užijete spoustu nepříjemností. Jdete do toho?
— Klidně objednejte odtah, — pokrčila jsem rameny. — A do protokolu prosím uveďte, že nemáte k dispozici funkční přístroj.
Zprudka vydechl nosem jako rozzuřené zvíře. Bylo zřejmé, že mu jeho scénář přestává vycházet. Sáhla jsem na sedadlo spolujezdce pro kabelku, vytáhla mobil a spustila nahrávání. Telefon jsem položila na palubní desku tak, aby objektiv mířil k otevřenému oknu.
— Co to má znamenat? — ucukl, když zahlédl červené světélko signalizující záznam.
— Dokumentuji náš rozhovor, — řekla jsem hlasitěji, aby mikrofon zachytil každé slovo. — Odmítáte se představit, obviňujete mě bez důkazů a vyhrožujete odtahem bez sepsání protokolu. Žádám vás o sdělení jména a hodnosti.
To už bylo na něj příliš. Člověk zvyklý na to, že na svém úseku silnice vládne bez kontroly, neunesl odpor.
— Ty si mě budeš natáčet?!
Bleskově strčil ruku dovnitř oknem a vytrhl mi z levé ruky řidičský průkaz.
— Co to děláte? Okamžitě mi ho vraťte! — naklonila jsem se k němu.
— Jaký průkaz? Žádný nemáš, — ušklíbl se s těžkým dechem.
Uchopil plastovou kartičku oběma rukama, prsty se mu napjaly. Pak ji prudce přehnul napůl. V přehřátém vzduchu zapraskalo tak hlasitě, až mi to projelo páteří. Plast povolil. Nato ruce roztáhl do stran a doklad definitivně roztrhl. Zmačkané kusy hodil širokým obloukem za sebe do hlubokého příkopu zarostlého suchým bodláčím.
— Tak si běž pěšky, když jsi tak chytrá! — zasmál se pohrdavě. — Jezdi si bez papírů a stěžuj si, komu chceš. Řeknu, že sis je zničila sama, když jsem tě nachytal. Nikdo ti to neuvěří.
Zůstala jsem sedět bez hnutí. V krku jsem měla sucho, ale horkem to nebylo. Vybavil se mi otec kolegyně, obyčejný důchodce. Před půl rokem ho na podobné silnici obrali o poslední úspory. Tehdy se mu udělalo tak zle, že se z toho dlouho vzpamatovával, a pro rodinu to znamenalo měsíce stresu.
Odepnula jsem bezpečnostní pás; kovová přezka cvakla nepřirozeně hlasitě. Otevřela jsem dveře tak prudce, až musel ucouvnout. Podrážky mých tenisek zaskřípaly o rozpálený štěrk, když jsem vystoupila ven.