Obešla jsem vůz, aniž bych na něj pohlédla, a po prudkém svahu sešla do příkopu. Štěrk mi pod nohama ujížděl a suché bodláčí se zachytávalo o látku kalhot. Klečela jsem v prachu a mezi kamínky hledala to, co ze mě před chvílí zůstalo – dvě přetržené části služebního průkazu. Když jsem je konečně našla, byly zaprášené a ohnuté.
Vyšplhala jsem zpátky nahoru k silnici. U kapoty svého auta jsem oba kusy pečlivě přiložila k sobě tak, aby do sebe zapadly. Vzala jsem mobil z palubní desky a detailně si ten výsledek vyfotila.
Stál opodál, ruce v bok, a sledoval mě s povýšeným úšklebkem.
„Tak co, natočeno?“ utrousil posměšně. „Teď hezky zamkni auto a mazat pěšky směrem k městu.“
Přistoupila jsem těsně k němu.
„Vaše příjmení?“ zeptala jsem se klidně.
„A co je ti do toho, chodče?“ ušklíbl se dál.
„Příjmení. A hodnost.“
„Starší poručík Petr Kratochvíl,“ vyštěkl podrážděně. „Stačí? A teď mi zmiz z očí.“
Několik vteřin jsem si ho mlčky prohlížela, jako bych si ukládala do paměti každou vrásku, každý tik v koutku úst. Pak jsem pomalu rozepnula zip u ledvinky. Sáhla dovnitř a nahmátla tmavě vínovou knížku se zlatým státním znakem. Jediným pohybem jsem ji otevřela přímo před jeho obličejem.
„Generální inspekce bezpečnostních sborů. Podplukovnice Kateřina Řezníková.“
Slunce se odrazilo od hologramu a na okamžik mu přes nos přeběhl záblesk světla.
Ten okamžik proměny jsem zažila už mnohokrát, přesto mě pokaždé znovu ohromí. Nejprve jen nechápavě těkal očima po řádcích, jako by mu mozek odmítal poskládat písmena do smysluplného celku. Pak mu došlo, co znamená zkratka GIBS. Barva mu zmizela z tváře tak rychle, až to bylo vidět. Rty se mu roztřásly.
„Právě jste úmyslně poškodil služební průkaz příslušníka ve výkonu služby, starší poručíku Kratochvíle,“ vyslovovala jsem každé slovo zřetelně. „Překročení pravomocí. Nátlak. Pokus o vydírání.“
„Já… já…“ Hlas se mu zlomil a ruce mu bezvládně klesly podél těla. „Paní podplukovnice… já netušil…“
„Netušil jste, kdo stojí před vámi,“ přerušila jsem ho chladně. „Ale velmi dobře jste věděl, co děláte. Kolik lidí jste tady takhle připravil o peníze? Kolik rodin jste poslal domů s prázdnou peněženkou?“
Z hlídkového vozu se mezitím neohrabaně vysoukal jeho kolega – sotva odrostlý kluk, uniforma na něm visela a čepice mu sjížděla do čela. Vyděšeně přeskakoval pohledem mezi mým průkazem a zbledlým Kratochvílem.
Vytáhla jsem telefon a vytočila přímou linku operačního důstojníka.
„Služba.“
„Podplukovnice Řezníková. Silnice I/16, čtyřicátý pátý kilometr. Okamžitě sem vyšlete kontrolní skupinu. Neoprávněné zastavení vozidla, zničení dokladů, zaznamenán pokus o finanční nátlak.“
„Rozumím. Jednotka vyjíždí, do dvaceti minut jsou na místě.“
Hovor jsem ukončila a mobil schovala. Těch dvacet minut bývá vždy nejdelších – a nejvýmluvnějších. Kratochvíl se sesunul na kapotu svého auta, jako by mu podlomili kolena. Košili měl během pár vteřin promočenou potem.
„Paní podplukovnice…“ zvedl ke mně oči plné paniky. „Prosím vás. Mám malé děti. Manželka je nemocná, potřebuje léčbu. Když mě vyhodí, jsme na dně. Všechno nahradím, přísahám! Nový řidičák vám osobně přivezu hned zítra…“