Nabíječka podivně prskala. Nikola Martinecová zalezla pod těžkou pohovku v obýváku, aby vytáhla zaseknutý kabel od vysavače, když její ruka narazila na cizí adaptér. Byl zapojený do zásuvky a vedl k jejímu starému mobilu – tomu s prasklým displejem, který před půl rokem odložila do spodní zásuvky komody a od té doby na něj nesáhla.
Otřela vrstvu prachu a stiskla tlačítko zapnutí. Telefon se rozsvítil bez jakéhokoli hesla. Na obrazovce svítila dvě nepřečtená oznámení od úvěrové společnosti: „Vaše žádost byla schválena. Peníze byly odeslány na uvedený účet.“
Žaludek se jí stáhl úzkostí. Nikola pracovala jako kontrolorka ve velkém obchodním řetězci. Denně odhalovala manka, podvody i falešné účtenky. Nikdy by ji však nenapadlo, že největší podraz se odehraje přímo u ní doma.
Sesunula se do podřepu a zády se opřela o chladnou zeď. V aplikaci, která zůstala přihlášená, svítila částka tak vysoká, že by za ni člověk pořídil slušný byt v novostavbě – rozhodně ne krátkodobou mikropůjčku s drtivým úrokem. Peníze odešly na kartu, jejíž číslo znala zpaměti. Patřila její tchyni, Petře Navrátilové.
Z kuchyně se linul zvuk vroucí konvice a nasládlý, těžký pach. Švagrová Klaudie Benešová si znovu bez ohledu na prosby dopřávala svou aromatickou elektronickou cigaretu přímo u stolu. Nikola tiše přešla ke dveřím, které zůstaly pootevřené.
„Mami, to je teda odvaha,“ ozvala se Klaudie mezi hlučnými doušky čaje. „Co když si Nikola zkontroluje registry dlužníků?“
Petra Navrátilová si odfrkla a pustila vodu v dřezu. „Kdy by to asi tak stihla? Od rána do večera se hrabe ve svých papírech. Její starou SIM kartu mám já, byla napojená na státní portál. Monika Navrátilová z kanceláře všechno zařídila hladce, ani nepotřebovali ověřovací hovor. Zítra Jan Vaněk vybere hotovost, zaplatíme zájezd a zbytek pošleme…“