„…a zbytek pošleme na můj účet.“
„A Jan z toho nemá strach?“ nadhodila ještě Klaudie.
„Můj syn není žádný zbabělec,“ usekla Petra Navrátilová rázně. „Dělá to pro rodinu. Nikola je schopná, ten dluh zvládne splatit. Nevyhazujeme ji přece na ulici. Chvíli si utáhne opasek, no a co? My si aspoň jednou užijeme dovolenou jako normální lidi.“
Nikola Martinecová stála za dveřmi a cítila, jak se jí podlamují kolena. Jan. Muž, s nímž pět let sdílela domácnost, sny i plány do budoucna. Společně vybírali nábytek do obýváku, hádali se o odstín stěn. A on o tom věděl. Souhlasil, že na ni přehodí několikaletý závazek jen proto, aby mohli odletět k moři.
Nevpadla dovnitř. Neudělala scénu. Telefon tiše zasunula zpátky pod pohovku, oblékla si bundu a vyšla do sychravého podvečera, kde drobně mrholilo.
Ještě ten den zamířila za firemním právníkem a potom rovnou na policii. Nebylo to rychlé ani jednoduché. Sepsala oznámení, dohledávaly se údaje ke staré SIM kartě, zaznamenávaly IP adresy, odkud se někdo přihlašoval do aplikace. Vyšetřovatel působil věcně a důsledně; okamžitě kontaktoval bezpečnostní oddělení platební společnosti. Ukázalo se, že peníze zatím nikdo nevybral – ležely na účtu Petry Navrátilové. Účet byl nenápadně zmrazen do vyjasnění situace, přičemž jí zůstala možnost zaplatit zájezd pouze z vlastních prostředků, aby bylo zřejmé, s jakým úmyslem jednala.
Ve čtvrtek večer dům pulzoval vzrušením. V předsíni stály tři velké žluté kufry. Jan pobíhal po bytě a přehraboval se ve skříni, protože nemohl najít plavky. Petra se před zrcadlem natřásala v nové, nápadně letní tunice.
„Už mám dost téhle šedi,“ prohlásila nahlas a upravovala si náhrdelník. „Konečně oceán, světlý písek a mořské plody!“
Nikola se opřela o futra kuchyňských dveří.
„Můžu vědět, proč odlétáte jen vy tři?“ zeptala se klidně. „A z čeho to vlastně hradíte? Jan přece už půl roku práci nemá.“
Petra se k ní otočila s povýšeným úsměvem.
„Nikolo, měla jsem úspory. Prodala jsem babiččin pozemek na vesnici a tím jsme to celé zaplatili.“