Ivana Křížová si však stála za svým. Často připomínala, že vychovala tři děti a po smrti manžela na všechno zůstala sama. „Myslím, že o životě přece jen něco vím,“ říkávala s nádechem dotčenosti. „Možná víc než ty.“
Sofie Benešová jí klidně přiznávala zásluhy. „O tom nepochybuji,“ odpovídala vyrovnaně. „Máte zkušenosti i vzdělání. Ale Terezu si vychovám podle svého. Bez cizích zásahů.“
Zároveň tchyni opakovaně prosila jediné – aby byla především babičkou. Laskavou, podporující, takovou, na kterou se dítě těší. Nic víc.
Ve vlastním domově si Sofie vybudovala pevnou pozici. Ani Ivana Křížová s její silnou povahou s ní nedokázala pohnout. Radim Šimek sice měl ve zvyku obracet se na matku pro radu – byl tak vychovaný a na její vedení zvyklý – ale v otázkách týkajících se Terezy držel při manželce.
Babička měla ke vnučce dveře otevřené, ovšem jakmile se pokusila převzít výchovu do svých rukou, narazila na jasně stanovené hranice. Sofie tchyniny rady neposlouchala. S příkrmy začala už ve čtyřech měsících, přestože Ivana trvala na šesti. Do školky dala Terezu až ve čtyřech letech, a ne hned ve třech, jak babička plánovala.
Po čase Ivana Křížová pochopila, že boj je marný. Jednou to dokonce vyslovila nahlas: „Nelíbí se mi, jak se ke mně chováš. Každé moje slovo ti vadí. Nechci pátrat po důvodech. Přijmu tvoje pravidla – kvůli Radimovi. Vidím, že je s tebou šťastný.“
Před dvěma lety odešla do důchodu. Ve škole ji vyprovodili slavnostně, s dárkem a projevy díků. Když za ní zapadly dveře, mnohým kolegům se viditelně ulevilo – za léta působení si dokázala znepřátelit téměř celý sbor.
Odpočinek ji ale netěšil dlouho. Energická povaha jí nedovolila sedět doma, a tak začala objíždět příbuzné. Přítelkyň měla jen pár a každodenní návštěvy ji brzy omrzely. Rozhodla se proto rozdělit si týden mezi děti.
V pondělí, čtvrtek a neděli trávila čas u starší dcery. Úterý a pátek patřily prostřednímu synovi. A středa se sobotou připadly na domácnost Radima a Sofie.
Sofie z těchto pravidelných návštěv nadšená nebyla, ale tchyni nikdy nevyhodila. Ivana vysedávala u nich až do noci a ani zde si neodpustila své poznámky. Rady rozdávala s železnou pravidelností a teď už si troufala i na dospívající Terezu.
„Terezo, narovnej se! Takhle si zničíš záda. Víš vůbec, co je to skolióza?“ napomínala ji přísně.
„A ty vlasy si sepni! Není vhodné, aby ti padaly do talíře. Možná by sis je měla nechat ostříhat. Krátký sestřih je praktický – podívej na mě. Žádné zdlouhavé úpravy, žádné kulmy, fény ani zbytečné přístroje, co jen zabírají místo v koupelně.“