— Ještě dneska to převedeš na mě, rozumíš? Než se ta tvoje chytrá manželka probere a nezačne si namlouvat, že jí tady patří úplně všechno!
Klára Vaceková zůstala stát v předsíni, jako by narazila do neviditelné překážky. Taška s mlékem, jablky a pracím práškem jí tvrdě narazila do stehna. Klíč už vytáhla ze zámku a teď jen tiše stála, sotva dýchala. Z kuchyně se linula vůně osmažené cibule, silného čaje… a také něčeho mnohem méně příjemného — drzé jistoty.
— Mami, prosím tě, zase nezačínej, — zamumlal Jan Moravec tím známým tónem, který používal pokaždé, když už byl napůl rozhodnutý souhlasit, ale ještě předstíral odpor. — Fungujeme normálně. Jsme rodina. Rekonstrukci jsme skoro dokončili, hypotéku splácíme.
— Rodina? — odfrkla si Miroslava Benešová. — A kde ji, prosím tě, vidíš? Mluví s tebou, jako bys byl podnájemník, co se opozdil s nájmem. Včera jsem přišla a ani se neusmála. Stála tam v teplácích, tvář jak pokladní po dvanáctihodinové směně. Takhle se chová manželka?
Klára zavřela oči. Samozřejmě. Neusmála se. To, že tchyně dorazila bez ohlášení v sobotu v osm ráno, když měla online poradu, to je přece drobnost.
— Přeháníš, — ozval se Jan tišeji.
— Naopak. Reaguju pozdě, — usekla matka. — Myslíš, že je náhoda, že si poslední dva měsíce šeptá do telefonu a displej před tebou otáčí? Že se jí jen tak zničehonic zhoršila nálada? Kdepak. Takové ženské nejdřív nasadí kyselý obličej, pak si připraví zadní vrátka a nakonec přijdou s řečmi o civilizovaném dělení majetku. Hlavně toho tvého bytu.
Kláře zbělaly klouby, jak pevně svírala ucha tašky. Tvého bytu. Jistě. Její úspory na akontaci, její večerní brigády, tři roky bez jediné dovolené — to se zřejmě počítá jako počasí.
— Mami, přispívala taky, — namítl Jan bez přesvědčení.
— Ale prosím tě! — vyjela Miroslava Benešová. — Uvaří hrnec polévky a už je z ní investorka? Kdo pracoval? Ty. Kdo měl stres? Ty. Na koho byla hypotéka? Na tebe. A když si zítra sbalí kufry, kdo jí bude vyplácet polovinu? No přece ty. Té tvojí ambiciózní slečně s manikúrou a výrazem státní zástupkyně.
— A co teda navrhuješ?
— Poslechni jednou rozumného člověka. Darovací smlouva na mě. Hotovo. Vyřešeno.
— Víš vůbec, jak by to vypadalo?
— Úplně normálně. Matka chrání syna. Nejsem žádná sousedka odvedle. Až se situace uklidní, vrátím ti to zpátky. Klidně sepíšu závěť, nebo to přepíšeme znovu. Ale teď musí ten byt zmizet z jejího dosahu. Je to jasné?
Jan mlčel.
A právě to ticho Kláru vyděsilo nejvíc. Ne slova tchyně, ne její jedovaté narážky. To, že se neozval. Neřekl: „Zbláznila ses?“ Nepraštil do stolu. Jen přemýšlel.
— Kde máš papíry? — zeptala se Miroslava věcně.
— Doma. V šuplíku, ve složce.
— Výborně. Zítra tam zajedeme. Znám notáře, zařídí to bez zbytečných řečí. Není to levné, ale na takových věcech se nešetří. A Kláře ani slovo. Řekneš, že máš v práci fofr. Nebo neříkej nic. Dospělá je dost.
Klára tiše ustoupila o krok, pak o další. Hlava jí najednou fungovala chladně a přesně. Mohla teď vtrhnout do kuchyně, prásknout taškou o stůl tak, až by nadskočilo mléko, a spustit scénu, o které by si sousedi šeptali týden. Mohla připomenout, kdo osm měsíců táhl domácnost, když Jan přežíval z náhodných zakázek. Kdo splácel účty i jeho špatnou náladu. Mohla tchyni připomenout, kdo ji vozil po vyšetřeních a poslouchal věčné připomínky ke slané polévce.
Jenže k čemu by to bylo? Teď by zapřeli všechno. On by tvrdil, že špatně slyšela. Ona by se pasovala do role ublížené matky. A ráno by stejně odjeli za notářem.
Klára vyšla tiše na chodbu, napočítala do dvou a pak hlasitě zabouchla dveře, jako by právě přišla.
— Jé, Klárko! — zaznělo z kuchyně zpěvavě. — Dáváme si čaj.
— To vidím, — odpověděla a vstoupila.
Obrázek byl téměř dojemný. Jan seděl s hrnkem a zíral do ubrusu, jako by na něm hledal odpovědi na životní otázky. Miroslava Benešová seděla zpříma, bradu lehce vzhůru, rty sevřené. Na stole stála sklenice nakládaných okurek — zřejmě další důkaz mateřské obětavosti.
— Tváříte se vážně. Zasedání vlády? — poznamenala Klára a svlékla si kabát.
— Ale kdepak, — pousmála se tchyně. — Jen chci pro syna to nejlepší. A ty jsi nějaká pobledlá. V práci tě zase honili?
Kláře se na jazyk drala ostrá odpověď, ale spolkla ji. — Dlouhý den.
— Měla bys být vlídnější, — pokračovala Miroslava bez vyzvání. — Vypadáš, jako by ti svět něco dlužil. Žena má domov zahřívat, ne kolem sebe šířit mráz.
Klára položila nákup na stůl a pomalu se narovnala.
— Opravdu? A muž by možná občas mohl promluvit, když mu matka v jeho vlastní kuchyni rozdává rozkazy.
Jan prudce zvedl hlavu.