Jan prudce zvedl hlavu.
— O čem to mluvíš?
Klára pokrčila rameny, jako by šlo o banální poznámku.
— Zatím o ničem konkrétním. Jen tak uvažuju. Čistě teoreticky.
Mezi nimi se rozhostilo tak hutné ticho, až přestal syčet i vařič. Miroslava Benešová si pomalu povzdechla a nasadila tón laskavé mučednice.
— Víš, Kláro, já tě snáším už dlouho. A ty jsi čím dál… zajímavější. Úcta nikde, cit pro situaci také ne. Jene, ty to opravdu nevidíš? Vždyť se dokáže rozčílit kvůli ničemu.
— Já se nerozčiluju, — odpověděla Klára klidně. — Já si pamatuju.
— A co si jako pamatuješ? — ohradila se tchyně.
— Úplně všechno. Kdo co řekl. Kdo mlčel, když měl mluvit. A kdo si co plánuje.
Jan ztuhl. Bylo vidět, že mu ta věta není příjemná.
— Kláro, přestaň mluvit v hádankách.
— Dobře. Ale ne teď.
Vzala sklenici s vodou a odešla do koupelny. Pustila kohoutek, aby přehlušila hlas, a rychle vytočila číslo Karolíny Navrátilové.
— Kájo, můžeš mluvit?
— Jasně. Co se děje? Zníš, jako bys někoho chtěla vyhodit z balkonu.
— Téměř. Zítra chtějí přepsat byt na jeho matku. Potichu. Slyšela jsem všechno.
Na druhém konci bylo krátké ticho.
— Dobře. Tedy… nedobře, ale aspoň víme, na čem jsme. Jan s tím souhlasí?
— Sedí jak rosol. Neřekne ani ano, ani ne. Prostě klasika – páteř na dovolené.
Karolína si odfrkla.
— Typické. Poslouchej. Teď se vrať do kuchyně, nasaď klidný výraz a řekni, že máš známého notáře, co vám to vyřídí levněji a bez čekání. Na to uslyší hlavně tvoje tchyně. Slovo „sleva“ na ni funguje spolehlivěji než uklidňující kapky.
— A co pak?
— Pak je pošleš ke mně. Připravím jim menší administrativní maraton — žádosti, doplnění, kontroly. Získáme čas. A ty ráno běž za právníkem. Podejte návrh, zajistěte předběžné opatření. Teď nehraj drama, ale šachy.
— Kájo, já tě miluju.
— Vím. Tak běž a zahraj to.
Když se Klára vrátila do kuchyně, tvářila se vyrovnaně.
— Jene, když už řešíte nějaké papíry… vzpomněla jsem si, že manžel Karolíny pracuje v notářské kanceláři. Pro známé mají lepší ceny a vyřídí to bez front. Pokud něco potřebujete, můžu tam zavolat.
Miroslava okamžitě zpozorněla.
— Lepší ceny? O kolik lepší?
Klára sotva potlačila úsměv. Zabralo to.
— Záleží na tom, co se bude řešit. Ale určitě výhodněji než běžně. A hlavně rychle.
— A je to spolehlivý člověk? — přimhouřila oči tchyně.
— Velmi. Nemusíte se bát, že by vám byt omylem přepsal na Měsíc.
Jan si odkašlal.
— Možná bychom tam tedy mohli zajít.
— Samozřejmě, — přitakala matka hned. — Proč zbytečně přeplácet? Kláro, domluv to.
— Už se stalo.
Druhý den zazvonila Miroslava u dveří už v půl deváté. Byla oblečená, jako by šla na slavnostní oběd — tmavý kostým, lesklá kabelka a výraz vítězky, která si v duchu už vybírá záclony do „svého“ bytu.
— Jene, máš všechny doklady? Občanku? — šeptala v předsíni hlasem, který by probudil sousedy. — Musíme to vyřídit rychle, než se tvoje žena vzpamatuje.
— Jsem vzhůru, — ozvala se Klára z ložnice. — Bolí mě hlava. Jeďte beze mě.
— Samozřejmě, odpočívej, — odpověděla Miroslava s přehnanou starostlivostí. — My to zvládneme.
Dveře zaklaply.
Za pár minut už Klára seděla v taxíku.
V kanceláři Karolíny bylo všechno až nepříjemně dokonalé — skleněný stůl, pečlivě srovnané složky, vůně kávy a suchý vzduch, ve kterém se člověk cítil pod drobnohledem.
— Dobrý den, — pronesla Karolína úředním tónem. — S čím vám mohu pomoci?
— Darovací smlouva, — oznámila Miroslava energicky. — Syn chce podpořit matku.
— To je chvályhodné, — přikývla Karolína a natáhla ruku po dokumentech.
Listovala jimi pomalu, s rozvahou. Jan seděl se sepjatýma rukama, zatímco jeho matka se v křesle vrtěla.
— Hm. To je zajímavé.
— Co přesně? — zpozorněla Miroslava.
— Výpis z katastru není aktuální. Bude potřeba nový. A také doplňující ověření. Navíc byt byl pořízen během manželství, což věci trochu komplikuje.
— A co z toho plyne? — zamračil se Jan.
— Že to není tak jednoduché, jak se může zdát při večerním plánování u čaje.
Miroslava sevřela rty.
— Mluvte jasně. Dá se to udělat, nebo ne?
— Dá, ale ne hned a ne bez kontroly. Potřebuji čerstvé podklady, doložení financování a několik dalších dokumentů. Jinak by jakýkoli zkušený právník takovou smlouvu snadno napadl.
— Jaký právník? — vyhrkl Jan.
— Třeba rodinný. Pokud by manželka tvrdila, že jde o účelové vyvedení majetku, čekaly by vás velmi nepříjemné měsíce.
— Ona nic takového tvrdit nebude, — vyštěkla Miroslava.
Karolína se na ni podívala přes obroučky brýlí.
— Vy obvykle mluvíte za všechny, nebo je to jen dnešní výjimka?
Jan si promnul čelo.
— Kolik času potřebujete?
— Pět dní. Možná méně. Připravím podklady a pak se ozvu.
— Pět dní? To snad není nutné! — rozčilila se Miroslava.
— Tohle nejsou palačinky, — odpověděla klidně Karolína. — Buď to uděláme pořádně, nebo si najděte někoho méně důsledného.
Po krátké výměně pohledů Miroslava procedila:
— Dobře. Počkáme.
Jakmile odešli, Karolína okamžitě napsala Kláře zprávu: „Mise splněna. Tvoje tchyně by si zasloužila vlastní olympijskou disciplínu.“
Klára, která už seděla naproti svému právníkovi, odepsala: „Kdyby se rozdávaly prémie za drzost, dávno by si za ně pořídila vilu u moře.“