Následující dny se pro Kláru táhly jako těžký, vlhký týden bez slunce. Uvnitř ji cosi neustále tlačilo, jako by mezi žebry skřípal rezavý hřebík. Navenek ale fungovala automaticky – uvařila těstoviny, vytřela předsíň, složila prádlo. Poslouchala, jak si Jan Moravec u stolu stěžuje na šéfa, a přitom měla pocit, že proti ní sedí někdo cizí. Ještě nedávno by za něj dala ruku do ohně. Teď měla dojem, že ho vlastně nikdy neznala.
Dokonce ji ve středu večer zkusil obejmout kolem ramen, jako by se nic nedělo.
„Proč jsi poslední dobou tak odtažitá?“ zeptal se s nádechem dotčenosti. „Vždyť nejsem tvůj nepřítel.“
Klára se pomalu otočila od sporáku. V očích měla klid, který byl nebezpečnější než křik.
„Vážně ne? A kdo tedy jsi? Kurýr s nepříjemnými překvapeními?“
„Já vůbec nechápu, kam tím míříš.“
„To je tvoje silná stránka,“ pokrčila rameny. „Nechápat je pohodlné.“
„Zase ty narážky. Nemůžeš říct rovnou, o co jde?“
„Můžu. Jen mě zajímá, jak dlouho ještě vydržíš hrát roli ublíženého nevinného.“
Podíval se na ni podrážděně. „Kláro, tohle už přeháníš. Přijdu z práce domů a místo klidu mě čeká výslech.“
„Výslechem bych to nenazývala,“ odpověděla tiše. „To bývá spíš tehdy, když někdo lže a bojí se, že bude usvědčen.“
„A z čeho mě obviňuješ? Co ti jako lžu?“
Usmála se – chladně a bez radosti. Tak, že raději sklopil pohled.
„Právě nad tím přemýšlím,“ řekla. „Co přesně.“
V pátek jí krátce zavolala Karolína Navrátilová.
„Hotovo. Na byt je uvalené opatření. Dnes se chystají znovu přijít. Druhé dějství začíná.“
„Ani jsem si nestihla koupit popcorn,“ odpověděla Klára temně.
„Neboj. Bude to dostatečně výživné i bez něj.“
A měla pravdu.
V kanceláři už tentokrát nepanovala žádná vstřícná atmosféra. Karolína působila věcně a odměřeně.
„Podklady mám připravené,“ oznámila, když se Jan s Miroslavou Benešovou usadili naproti ní. „Jenže převod dnes neproběhne.“
„A to jako proč?“ vyjela okamžitě tchyně.
„Protože je na nemovitost uvalen zákaz dispozičních úkonů.“
Jan zamrkal. „Jaký zákaz?“
Karolína otočila monitor směrem k nim. „Můžete si to přečíst. Předběžné opatření soudu. Všechno oficiálně potvrzené.“
Miroslavě zbledla tvář, vzápětí zrudla vztekem. „To je ona! Ta vaše manželka! Já to říkala, že něco chystá! Určitě to vyšťourala!“
„Prosím, držte se faktů,“ přerušila ji Karolína chladně. „Osobní hodnocení třetích osob si nechte jinam.“
„To je omyl,“ snažil se Jan, ale ruce se mu lehce třásly. „Jaké řízení? Vždyť žádný spor není.“
„Teď už je,“ odpověděla právnička. „Návrh na rozvod a vypořádání společného majetku. Nic neobvyklého.“
„Rozvod?“ vydechl.
V kapse mu zavibroval telefon. Otevřel zprávu od Kláry:
„Tvoje věci jsou sbalené. Můžeš si je dnes vyzvednout. Vysvětlování typu ‚to jsi špatně pochopila‘ si nech pro maminku.“
Miroslava nahlédla přes jeho rameno a rozčílila se ještě víc. „Vidíš? Já ti říkala, že jsme to měli vyřídit rychleji!“
Jan se obrátil ke Karolíně. „Nedá se s tím něco udělat? Nějak to zastavit?“
„Dá,“ řekla suše. „Přijmout důsledky vlastních rozhodnutí.“
„My vám přece platíme!“ zvýšila hlas Miroslava.
„Zatím pouze za konzultaci,“ opravila ji klidně Karolína. „A upřímně, už to začíná být nedostatečné.“
Tchyně se naklonila blíž a ztišila hlas. „A nešlo by to… zpětně? Nějak lidsky… samozřejmě bychom se odvděčili…“
Karolína se opřela do křesla a podívala se na ni tak, že místnost náhle působila ledově.
„Nabízíte mi falšování dokumentů?“ pronesla pomalu. „Buď odejdete po svých, nebo zavolám ochranku. Vyberte si.“
Odešli.
Když Jan dorazil domů, čekaly na něj u dveří dva kufry, sportovní taška a igelitka plná kabelů, které roky sliboval roztřídit. Nahoře ležela složka s jeho osobními doklady.
Zvonil dlouho. Potom bušil do dveří.
„Kláro, otevři! Musíme si promluvit!“
„My už jsme si promluvili,“ zaznělo zevnitř.
„Zbláznila ses? Jaký rozvod? Jaký soud? Nemohla ses nejdřív zeptat?“
„Na co přesně?“ odpověděla klidně. „Jak jste mě chtěli s maminkou vyšachovat z bytu? Nebo kterého notáře jste oslovili jako prvního?“
„Všechno překrucuješ!“
„Ne. Tentokrát slyším velmi jasně.“
„Máma to myslela dobře!“
„Tvoje máma se chová, jako by jí patřila moje budoucnost. A ty u toho mlčíš. Víš, co je na tom nejhorší? Ne její řeči. Tvoje ticho.“
„Já s ní nesouhlasil!“
„Ale papíry jsi podepsat jel. V obleku a s kravatou.“
Na chodbě se rozhostilo ticho.
„Chtěl jsem ti to vysvětlit,“ řekl nakonec tlumeně.
„Nemusíš. Tvoje univerzální vysvětlení znám – ‚nějak to tak vyšlo‘. Tak tedy: vyšlo to tak, že jsem vyměnila zámky. Vyšlo to tak, že návrh je podaný. A vyšlo to tak, že dnes tady nespíš.“
„Nedělej z toho divadlo.“
„Divadlo?“ pousmála se bez radosti. „To bylo dřív, když jsem si namlouvala, že jsme rodina, a ne pobočka poradny Miroslavy Benešové.“
Do hovoru se vmísila tchyně, která stála opodál a sotva se držela.
„Ty nevděčnice! Vzali jsme tě mezi sebe a ty…“
Klára pootevřela dveře, řetízek ale nechala zapnutý.
„Vzali jste mě mezi sebe?“ zopakovala ostře. „Mám vám připomenout, kdo zaplatil první splátku? Kdo táhl hypotéku, zatímco váš syn ‚hledal směr‘ mezi gaučem a notebookem? Kdo vám kupoval léky a vozil vás po doktorech? Paměť mi slouží dobře. A trpělivost už ne.“
„Jak se mnou můžeš takhle mluvit!“ vybuchla Miroslava.
„Docela snadno. Zvlášť po tom, co jste se rozhodla jednat za mými zády.“
Tchyně se otočila k synovi, oči jí planuly.
„Jene! Ty slyšíš, jak se mnou mluví?“