Ruce se mi neklepaly. Právě naopak – poprvé po dlouhé době jsem cítila zvláštní klid. Jako by mi někdo setřel zamlžené sklo před očima a všechno najednou dostalo ostré obrysy.
Druhý den ráno jsem si uvařila ovesnou kaši. Jen jednu porci. Na stůl jsem položila jediný talíř, jeden hrnek. V klidu jsem posnídala, nádobí umyla a chystala se do práce.
Lukáš Kovář vyšel z ložnice právě ve chvíli, kdy jsem si v předsíni nazouvala boty. Očima přelétl kuchyň. Prázdný stůl. Můj talíř odložený v odkapávači.
„A co já?“ zeptal se nechápavě.
„Máme přece oddělené finance,“ odpověděla jsem bez emocí a za mnou zaklaply dveře.
Během pár dní se v lednici vytvořila tichá hranice. Levá police patřila mně, pravá jemu.
Na té mojí stály krabičky s připravenými jídly – polévka na dva dny, kuře s rýží a zeleninou, tvaroh, salát. Všechno pečlivě rozdělené, spočítané přesně na týden.
Jeho část zabírala plastová krabička s levnou šunkou, balení párků a láhev kečupu.
Večer jsem vařila dál. Vůně boršče, pečeného masa nebo zapékaných těstovin se linula bytem. Lukáš seděl v obýváku, dělal, že nic necítí. Pak přišel, otevřel lednici, sáhl po párcích a hodil je do hrnce. A hrnec jsem nakonec stejně myla já.
Čtvrtý den mu došla trpělivost.
„Lenko, tohle už je fakt trapné. Vaříš pro jednoho, přitom bys mohla udělat rovnou dvě porce. Mám tu přežívat na párcích?“
„Kup si normální suroviny a uvař si,“ odpověděla jsem klidně.
„Víš, že vařit neumím.“
„Jsi programátor. Píšeš složité kódy. Recept na polévku je jednodušší než jakýkoli software.“
Zatvářil se podrážděně. A pak vypustil větu, která mě bodla víc než všechno předtím.
„Chováš se jako cizí člověk. Jsme přece rodina.“
Rodina.
Osm let jsem z vlastních peněz kupovala jídlo pro oba. Nikdy ho nenapadlo navrhnout, že by se o tuhle položku rozdělil. Nikdy se nezeptal, jestli mi zbývá dost. Prostě jedl. Denně. A teď, když jsem přestala, vytahuje rodinu.
Neodpověděla jsem. Ohřála jsem si svou večeři a jedla mlčky.
Další den si Lucie Mlynářová v práci všimla, že mám tentokrát dvě krabičky místo jedné.
„Copak, doma tě nekrmí?“ usmála se.
Vyprávěla jsem jí všechno. Oddělený rozpočet. Třicet tisíc na potraviny. Párky.
Lucie odložila příbor.
„Počkej. Vydělává sto dvacet tisíc, sám přišel s oddělenými penězi a ještě čeká, že ho budeš živit?“
„Zhruba tak.“
„A osm let jsi nákupy táhla hlavně ty?“
„Byly to společné peníze. Ale těch mých čtyřicet se v tom společném balíku vždycky rozpustilo rychleji než jeho sto dvacet.“
Zavrtěla hlavou.
„Lenko, on si jen zvykl. Bylo to pohodlné. A teď ho štve, že už to pohodlí nemá.“
Večer jsem přišla domů a našla Lukáše sedět u kuchyňského stolu. Před sebou měl krabici z rozvozu – burger a hranolky. Účtenka trčela nahoře. Čtyři sta osmdesát korun za jednu porci.
Rychle jsem si to spočítala. Každý den taková objednávka znamená skoro patnáct tisíc měsíčně jen za večeře.
Jedl a ani se na mě nepodíval.
Vyndala jsem svou polévku, ohřála ji a sedli jsme si naproti sobě. Každý s něčím jiným na talíři.
Ticho bylo husté. Slyšela jsem, jak polyká.
A pak večer volal své matce.
Marcela Petříčeková mi zavolala hned druhý den ráno, krátce před půl devátou, když jsem si doma zapínala kabát a chystala se odejít.
„Lenko,“ ozvala se, a její hlas zněl tak, jako když dospělý napomíná dítě, které provedlo něco nepatřičného.