Její tón byl přesně ten, jakým se kárá dítě přistižené při lumpárně.
„Lukáš mi všechno řekl.“
„A co konkrétně?“ snažila jsem se zapnout druhou botu a telefon si přidržovala mezi uchem a ramenem.
„Že jsi přestala vařit. Že jí párky. A že se nechováš jako manželka.“
Narovnala jsem se. Zip u kozačky zůstal v půli cesty, ale to už bylo vedlejší.
„Paní Petříčeková, to byl Lukáš, kdo přišel s nápadem oddělených financí. Každý si hradí svoje. Tak si hradím svoje. V čem je problém?“
„Manželka se má postarat o jídlo pro muže!“ zvýšila hlas. „Moje maminka vařila tátovi, já vařila manželovi a ty budeš taky!“
Zadívala jsem se na svůj odraz v zrcadle v předsíni. Rty jsem měla sevřené do tenké čárky. Osm let praxe – člověk si vytvoří obranné mechanismy.
„Osm let jsem vařila,“ odpověděla jsem klidně. „Ze svého platu. Čtyřicet tisíc měsíčně, z toho třicet padlo na potraviny. Vašemu synovi nikdy nepřišlo na mysl přidat mi na maso, které měl denně na talíři. Ani jednou.“
Na druhém konci bylo na okamžik ticho.
„Ty pořád všechno přepočítáváš! Jak účetní!“ odsekla nakonec.
A tehdy jsem vypustila něco, co jsem původně říct nechtěla.
Předchozí večer šel Lukáš do sprchy a nechal otevřený notebook. Displej nezhasl. Na obrazovce byla bankovní aplikace. Spořicí účet. Zůstatek: 780 000 korun.
Spořil si. Potají. Zatímco já kupovala hovězí a vařila mu boršč ze svých čtyřiceti tisíc, on si stranou ukládal peníze.
„Paní Petříčeková,“ mluvila jsem pomalu, každé slovo mě stálo úsilí, „váš syn má na spořicím účtu téměř osm set tisíc. Šetří si, zatímco ho roky živím ze svého. A pak přišel s odděleným rozpočtem – a ještě se urazil, že jsem souhlasila.“
V telefonu zavládlo pět vteřin naprostého ticha.
Pak hovor bez rozloučení skončil.
Dopnula jsem kozačku a zhluboka se nadechla. Prsty jsem měla studené, ale uvnitř to hořelo.
Ten večer se mnou Lukáš nepromluvil. Přecházel mezi obývákem a kuchyní. Otevřel lednici. Zavřel ji. Za chvíli znovu otevřel, jako by doufal, že se obsah sám od sebe promění.
Seděla jsem v ložnici s knihou na klíně. Jednu stránku jsem četla snad čtyřikrát, písmena se mi slévala. Přesto jsem nevyšla ven. Nezeptala se, jestli má hlad. Nenabídla, že mu ohřeju polévku.
Tentokrát ne.
Jedenáctý den si ke mně přisedl ke kuchyňskému stolu. Byla sobota ráno. Krájela jsem avokádo na toast.
„Lenko.“
Vzhlédla jsem. Vypadal unaveně – tmavé kruhy pod očima, několikadenní strniště. Před ním stál prázdný hrnek, ani kávu si nepřipravil.
„Zkusme to vrátit zpátky,“ řekl.
Odložila jsem nůž.
„Co přesně znamená zpátky?“
„Společné peníze. Jako dřív.“
„Jako dřív – tedy že já dávám třicet tisíc za jídlo a ty nulu?“
Ošil se.
„Já ti to vyrovnám.“
„Kolik?“
„No… polovinu.“
„Polovinu z třiceti je patnáct. Z tvých sto dvaceti tisíc ti zůstane sto pět. Mně pětadvacet. A k tomu dál budu plánovat nákupy, stát u sporáku a každý večer vařit. Za patnáct tisíc od tebe. Velkorysé.“
Začal bubnovat prsty o desku stolu. Znala jsem to gesto. Neznamenalo nervozitu, ale podráždění. Čekal, že kývnu. A já nekývla.
„Lenko, přestaň. Já jen nechci, aby tohle pokračovalo.“