„…chci se prostě normálně najíst.“
„Jsi programátor,“ odpověděla jsem klidně. „Můžeš si objednat dovoz, můžeš se naučit vařit, můžeš chodit na obědy do restaurace u kanceláře. Vyděláváš sto dvacet tisíc měsíčně a na účtu máš skoro osm set. Možnosti ti opravdu nechybí.“
Sklopil oči ke stolu.
„Proč jsi o penězích mluvila s mámou?“
„A proč jsi jí ty volal s tím, že tě manželka nekrmí?“
Rozhostilo se ticho. Díval se z okna, jako by venku hledal odpověď. Prsty, které před chvílí nervózně poklepávaly o desku, znehybněly.
Zvedla jsem se, přešla ke kuchyňské lince, vzala notebook a otevřela soubor, na kterém jsem pracovala tři večery. Excelová tabulka. Osm let nákupů potravin, měsíc po měsíci. Ke každé položce uložené účtenky – původně kvůli daňovým odpočtům. Dole součet, zvýrazněný tučným písmem.
Otočila jsem k němu displej. „Podívej. Za osm let jsem za jídlo pro nás dva utratila dva miliony sto tisíc. Kdybychom to brali férově napůl, tvoje část by byla milion padesát tisíc. Nezaplatil jsi nic. Když odečtu svou polovinu, vychází to, že bys mi dlužil milion. Ale to po tobě nechci. Počítala jsem jen rozdíl mezi tím, co jsem hradila já, a tím, co by bylo spravedlivé. Dvě stě čtyřicet sedm tisíc. Tohle je částka, kterou jsem zaplatila navíc. Tady jsou jednotlivé měsíce. Tady účtenky.“
Střídavě se díval na obrazovku a na mě, jako by kontroloval, jestli si z něj nedělám legraci.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptal se tiše.
„Naprosto. Říkal jsi, že každý má nést odpovědnost sám za sebe. Tak tady jsou čísla. Každý za sebe.“
Zprudka vstal. Židle zaskřípala po dlažbě. Beze slova odešel do ložnice. Dveře nezabouchl, jen je za sebou zavřel. Přesto to ticho dunělo víc než křik.
Zůstala jsem sedět sama. Avokádo na prkénku mezitím zhnědlo, toast vychladl. Dívala jsem se na řádky a sloupce, které se sčítaly do osmi let mého života.
Srdce mi bušilo. Ne strachy. Spíš z náhlé průzračnosti.
Jako bych se dosud dívala na naše manželství přes zamlžené sklo – a teď ho konečně otřela. Obrysy byly ostré. A nešlo je přehlédnout.
Zaklapla jsem notebook, postavila vodu na kávu a vypila ji u otevřeného okna. Březnové slunce hřálo parapet. Přistihla jsem se, že se usmívám.
Podivný, trochu nepatřičný úsměv. Ale byl tam.
Tím to však neskončilo. To mi bylo jasné.
Uplynuly tři týdny.
Lukáš Kovář si začal nakupovat sám. V košíku nosí vejce, rohlíky, balík mražených knedlíčků, občas pizzu z mrazáku. Vaří obden – večer si udělá míchaná vajíčka, k obědu ohřeje polotovar. Sedáváme u jednoho stolu, ale každý máme na talíři něco jiného.
Já si dávám pečeného lososa s brokolicí, on párky s těstovinami. Díváme se přes stůl jeden na druhého a mlčíme.
Jeho matka mi už nevolá. Volá jemu. Co mu říká, netuším. Po těch hovorech je ještě uzavřenější než obvykle.
Včera mi poprvé po třech týdnech řekl „díky“. Za to, že jsem umyla jeho pánev. Neodpověděla jsem „prosím“. Jen jsem přikývla.
O tabulce se znovu nezmínil. Peníze mi neposlal. Ale ani už nemluví o tom, že by se mělo všechno vrátit do starých kolejí.
Lucie Mlynářová tvrdí, že jsem udělala správnou věc. Moje máma si myslí, že jsem to přehnala. Je mi osmačtyřicet a poprvé za život utrácím víc než polovinu své výplaty jen za sebe.
Přestřelila jsem to s tím přehledem výdajů? Nebo bylo nutné, aby ty částky konečně uviděl černé na bílém? Měla jsem mlčet a tiše fungovat v odděleném rozpočtu? Anebo bylo správné, že jsem nastavila zrcadlo i s přesnými čísly?