„Ohluchla jsi snad na té mateřské? Říkám ti, sundej to z plotny!“
Petr Kolář podrážděně trhl hlavou směrem k malému hrnci, v němž se vařila zelenina pro dítě. Stál uprostřed kuchyně, utahoval si pásek u kalhot a na svou ženu hleděl, jako by byla jen nepříjemnou překážkou, která mu kazí ráno.
„Do šesti chci mít všechno naleštěné. A připrav pořádnou večeři. Maso dej do trouby, udělej aspoň dva saláty. Hana Urbanová přijede a tvoje dietní cukety opravdu jíst nebude.“
Jana Čermáková zůstala stát s utěrkou sevřenou v prstech. V místnosti byl cítit silný závan jeho kolínské. Osmiměsíční Vítek Petříček, který celou noc proplakal kvůli rostoucím zoubkům, si teď tiše hrál v ohrádce, ale stačilo málo a znovu by se rozplakal.
„Petře, malý není úplně v pořádku,“ odpověděla klidně, i když měla co dělat, aby se nerozbrečela. „Od tří hodin jsem na nohou, bylo mi špatně. Nezvládnu nachystat hostinu a ještě drhnout podlahy. Objednej jídlo z restaurace.“
Petr k ní prudce vykročil. Obličej mu zrudl vztekem. Vytrhl jí utěrku z ruky, hodil ji na stůl a napřáhl se. Jana instinktivně přikrčila hlavu a zavřela oči. Ránu nakonec nezasadil, ale pevně ji sevřel za rameno, až se látka domácího trička zmačkala.
„Je mi jedno, co nestíháš,“ procedil skrz zuby a naklonil se těsně k ní. „Peníze do tohohle bytu nosím já. Živím vás oba. Tak se podle toho chovej. A přestaň se tvářit tak otráveně. Moje metry čtvereční, moje pravidla. Nelíbí se ti to? Sbal si kufry a vrať se k tatínkovi.“
Vchodové dveře zabouchly tak silně, až se Vítek polekaně rozplakal. Zámek cvakl.
Jana pomalu dosedla na židli. Rameno ji pálilo a tupě bolelo. Uvnitř však necítila slzy ani třes. Jen prázdno a jasnou, chladnou jistotu: dál už to nepůjde.
„Živím vás… moje metry…“
Ten byt Petr zdědil po babičce. Když se sem po svatbě nastěhovali, byl ponurý a zanedbaný. Stropy byly flekaté, parkety rozvrzané a ve vzduchu se držel zatuchlý pach léků a prachu. „Byt je můj, tak buď ráda, že tu můžeš být,“ prohlásil tehdy, ještě než se jim narodil syn.
Jeho výplata stačila sotva na účty, benzín a nákup. O skutečný domov se postaral někdo jiný.
Jana přejela pohledem moderní kuchyňskou linku s vestavěnými spotřebiči, masivní nábytek, obrovskou sedačku v obýváku i nově zrekonstruovanou koupelnu. To všechno zaplatil její otec, Miloslav Krejčí. Bez řečí poslal peníze, aby se jeho vnukovi žilo pohodlně.
Petr si pak rád hověl na té drahé pohovce a peskoval Janu za každé smítko prachu na televizní obrazovce. Upřímně věřil, že za veškerý komfort může on sám. Vždyť je přece „nechal bydlet“ na svých metrech.
Dnešní ráno ale překročilo všechny hranice. Jana si uvědomila, že pokud teď ustoupí, příště to bude horší.
Vzala telefon a vytočila známé číslo.
„Ahoj, tati.“
„Ahoj, Jani. Jak je malému?“
„Usnul. Tati… potřebuju tvoje chlapy ze stavby. A taky pár náklaďáků.“
Na druhém konci se ozvalo překvapené mlčení. „Stěhujete něco na chatu?“
„Ne. Vracíme Petrův byt do původního stavu. Odvezu všechno, co je moje. A podám žádost o rozvod.“
V telefonu zavládlo ticho. Miloslav Krejčí nikdy nepropadal panice.