Rozběhl se do obývacího pokoje, podrážky mu zaskřípaly o studenou šedou podlahu. Žádný koberec, žádná sedačka, ani závěsy v oknech. Jen holé zdi a dutá ozvěna každého kroku.
„Co to má znamenat…?“ vydechl Petr Kolář ochraptěle. Udělal pár váhavých kroků a pod botou mu křupla odloupnutá omítka.
Vpadli do místnosti, pak hned do kuchyně. Kužel světla z mobilu těkal z rohu do rohu a odhaloval jen prach, cáry stržených tapet a vyčnívající trubky.
„Vykradli nás! Petře, všechno je pryč, úplně všechno!“ vykřikla Hana Urbanová vyděšeně. „Zavolej policii! Oni odmontovali i dřez!“
Petr zůstal stát uprostřed prázdné kuchyně jako přimražený. Světlo baterky dopadlo na parapet. Ležel tam složený list papíru. Rychle k němu přistoupil a rozložil ho.
„Odvezla jsem si jen to, co mi patří. Tvoje slavné metry zůstaly nedotčené, můžeš si je užívat. Žádost o rozvod je podaná. Klíče najdeš vedle. Přeji hezký večer.“
„Nevděčnice,“ procedil mezi zuby. „Mami, ona to skutečně odvezla. Úplně všechno! Nábytek, spotřebiče, dokonce strhla i podlahu!“
Hana Urbanová se opřela o zárubeň, jako by ji náhle opustily síly. Studený průvan svištěl prázdným bytem.
„A z čeho si teď uvaříme čaj?“ zeptala se bezradně. „Petře, táhne to sem jak ze sklepa… a je tu zima.“
„Neměla na to právo!“ rozkřikl se Petr. „Tohle je můj byt! Podám na ni žalobu!“
„To bych ti neradil. Právníci dnes nejsou zrovna levní a tobě do výplaty nezbývá ani na benzín.“
Klidný hlas Miloslava Krejčího zazněl od vstupních dveří. Petr sebou trhl.
Otec Jany Čermákové vstoupil dovnitř pomalým, jistým krokem. Za ním stála Jana a v náručí tiše kolébala spícího Vítka Petříčka.
„Pane Krejčí…“ Petr nervózně polkl, jeho sebejistota se rozplynula během vteřiny. „Co to má být? Vraťte všechno zpátky. Jsme rodina, majetek je přece společný!“
„Společný?“ Miloslav vytáhl z aktovky silnou složku a bez okolků ji hodil Petrovi k nohám na zaprášenou podlahu. „Tady máš účtenky. Za každé dveře, každou plechovku barvy i všechen nábytek. Všechno je psané na mě a zaplacené z mého účtu. Přijel jsem si jen vyzvednout svůj majetek. Máš ještě nějaké dotazy?“
Hana Urbanová se nadechla k protestu. „To snad nemyslíte vážně! Necháte vlastního vnuka na holém betonu?“
Jana vykročila vpřed, oči pevné a chladné. „Můj syn má kde spát. V našem domě za městem má krásný dětský pokoj. Zato váš syn, paní Urbanová, může zůstat tady. Vždyť jsou to jeho metry. Ať si hospodaří se svými betonovými stěnami. A mimochodem, Petře… v koupelně jsem sundala novou baterii. Vrátila jsem tam tu po tvé babičce. Dost teče, tak si pod ni dej kýbl, jinak vytopíš sousedy.“
Teprve teď mu začalo docházet, v jaké situaci se ocitl. Auto na leasing, byt bez vybavení, matka třesoucí se zimou uprostřed prachu.
Pokusil se o křečovitý úsměv. „Jano… tak ses trochu rozčílila. Ráno jsem to přehnal, v práci je toho moc. Víš, že vás miluju. Vraťte se. Všechno přivezeme zpátky, začneme znovu…“
Jana se na něj podívala, jako by před ní stál cizí člověk.
„Já jsem všechno nezapomněla,“ řekla tiše.