Miloslav Krejčí nebyl muž, který by zmatkoval. Když však zaslechl v dceřině hlase takovou pevnost, přestal se vyptávat.
„Rozumím. Do hodiny jsme tam,“ odpověděl stručně.
Dorazili skutečně rychle. Miloslav vstoupil do bytu, v předsíni si beze slova prohlédl Janinu pobledlou tvář a jeho pohled sklouzl k její ruce, na níž zůstaly zarudlé otisky. Jen nepatrně přikývl směrem k urostlému chlapovi v montérkách.
„Jdeme na to. Všechno, co jsme tu dělali, půjde pryč. Až na holý beton.“
Muži se pustili do práce bez zbytečných řečí. Postupovali systematicky, sehraně – jako by nerozebírali byt, ale cizí aroganci.
Nejprve odnesli Janiny osobní věci, krabice s oblečením, nádobí, dětské hračky. Potom přišla na řadu zařízení bytu.
Když z chodby zmizela masivní šatní skříň, ukázaly se pod ní křivé stěny polepené zbytky starých květovaných tapet. Jana seděla u dveří, svírala Vítka v náručí a tiše sledovala, jak se před jejíma očima rozpadá pohodlí, které tu roky budovala.
Podlaháři začali strhávat krytinu. Prkna praskala a odskakovala, zvedal se oblak prachu. Z pantů zmizely interiérové dveře, v rámech zůstaly jen prázdné otvory. Těžké závěsy šly dolů a spolu s nimi opadávala i stará omítka.
Z koupelny odnesli pračku a demontovali umyvadlo.
„Pane Krejčí, co baterie?“ ozval se jeden z mužů.
„Vyměňte je za ty původní, mám je v autě. A v kuchyni nasaďte na trubky záslepky. Dřez bereme s sebou.“
Kuchyň se vzdávala nejdéle. Jakmile zmizely horní skříňky a spotřebiče, proměnila se místnost v dutou, ozvěnou znějící krabici. Jana osobně vyšroubovala ze svítidel všechny žárovky. V chodbě ponechala jen jednu slabou objímku.
Kolem páté odpoledne už byl vzduch nasáklý jen vlhkostí a stavebním prachem. Byt vypadal jako syrová kostra – pravá tvář Petrova světa, zbavená iluzí.
V kapse jí zavibroval telefon. Petr.
„Tak co, je večeře na stole?“ zeptal se ležérně.
„Ano. Připravila jsem překvapení.“
„To jsem zvědavý. S mámou dorazíme za dvacet minut.“
Hovor bez komentáře ukončila. Vítka předala otci a své klíče pečlivě položila na zaprášený parapet.
Pak společně vyšli na chodbu. Neodešli však. Vystoupali o patro výš. Potřebovali být u toho až do konce.
Petr Kolář dorazil přesně. Po schodech stoupal s lehkostí, na prstu si pohrával s klíčenkou. Vedle něj funěla Hana Urbanová.
„Ještě je mladá,“ rozléhal se její hlas po domě. „Musíš si ji srovnat, Petře. Buď přísnější.“
„Ráno jsem jí to vysvětlil,“ uchechtl se Petr. „Teď už bude sekat latinu.“
Opřel se ramenem do těžkých dveří.
„Pojď, mami. Formálně se omluvím a ona poběží chystat stůl,“ utrousil a pustil tchyni před sebe.
Dveře se rozletěly.
„Jano, jsme doma! Kde je večeře?!“ zahřměl do tmy – a vzápětí zakopl.
Hana do něj narazila plnou vahou.
„Petře, proč je tu tma? Ať rozsvítí!“
Muž podrážděně nahmatal stěnu, hledal vypínač. Místo něj se jeho prsty dotkly drsného betonu a svazku izolační pásky.
Vytáhl mobil, rozsvítil baterku a paprsek světla namířil před sebe.
Kužeľ se svezl po stěnách odřených až na cihlu a zastavil se v prázdném prostoru tam, kde ještě ráno stála obrovská šatní skříň.