Anna právě přejížděla hadříkem po rámu obrazu, když se bez zaklepání rozletěly dveře do kuchyně.
„Zlato, zavolej své matce. Uklízečka nám dala výpověď. Té tvojí už srostla noha, ne?“
Hadřík jí v ruce ztuhl.
Ivana se opírala ramenem o futra a na rtech měla úsměv, který si Anna pamatovala až z doby po svatbě. Studený, ostrý, téměř řezavý.
„Ivano, to myslíte vážně?“
„A proč ne? Práce je slušná, peníze taky. Pro ženskou z vesnice ideální příležitost.“
Anna položila hadr na stůl s přehnaným klidem. Prsty se jí třásly, ale nedala to na sobě znát.
„Dobře. Zavolám jí. Má zrovna volno, mohla by u nás týden zůstat. Vám to přece vadit nebude, že?“
Tchyně na okamžik ztuhla. V očích jí problesklo cosi nepříjemného — snad obava, snad vztek — ale rychle se ovládla.
„Samozřejmě, drahá. Budu potěšena.“
Před rokem to vypadalo jinak. Když Tomáš přivedl Annu do rodinného domu poprvé, Ivana ji přivítala s chladným leskem v očích. Snacha byla dokonalá vizitka: vzdělaná, půvabná, art-direktorka v reklamní agentuře. Na původ se nikdo neptal — a Anna sama o něm mlčela. Proč vytahovat maminku, malou obec u Tábora, dům s nakloněným plotem a krávu Máňu?
Jenže den před svatbou se všechno provalilo.
„Maminka nepřijede. Upadla a zlomila si nohu.“
„Upadla? Kde prosím?“
„Ve… ve chlévě.“
Nastalo ticho, těžké a nepříjemné. Ivana stála u dveří a pomalu se narovnala.
„Ve chlévě?“
„Ano. Bydlí na vesnici. Učí na základní škole.“
Ivana se otočila a odešla. Dveře za ní práskly tak silně, až se rozechvěla skla v oknech.
Po svatbě začaly narážky. Drobná bodnutí, pohrdavé pohledy, věty pronášené jakoby mimochodem: „Tady nejsme na statku.“ „U nás doma to chodí jinak.“ „Tomáš byl zvyklý na jiný standard.“ Tomáš se snažil zasáhnout, dokonce navrhoval odstěhování, ale Anna odmítla. Nenechá se vytlačit. Nikdy.
A pak přišla řeč na uklízečku.
V sobotu ráno přijelo taxi. Petra z něj vystoupila lehce a vzpřímeně, ve světlém kabátu, s krátce střiženými vlasy. Bylo jí padesát, ale působila sotva na čtyřicet.
Když vstoupily do domu, Ivana stála v hale s rukama založenýma na prsou. Jakmile Petru spatřila, zbledla. Ústa se jí pootevřela.
„Leno?“
Petra se zarazila, kufr jí vyklouzl z ruky.
„Katko?“
Z pracovny vyšel Pavel. Zvedl hlavu — a zůstal stát jako přimrazený.
„Proboha… Leno.“
Tomáš vyběhl z kuchyně.
„Co se děje? Vy se znáte?“
Pavel si pomalu sedl na pohovku.
„Před šestadvaceti lety jsme žili v jedné vesnici. Chodili jsme spolu.“
Petra tiše přikývla.
„Po škole jsem tam nastoupila učit. Chtěli jsme se vzít.“
„Chodili jste spolu?“ Tomáš zíral na otce. „Nikdy jsi neřekl, že jsi bydlel na vesnici.“
Ivana prudce pohnula hlavou.
„To stačí. Je to dávno.“
„Ne, mami. Prosím, pokračujte.“
Pavel se zhluboka nadechl.