Pavel si přejel dlaní po tváři, jako by se snažil setřást tíhu vzpomínek.
„Miloval jsem Petru,“ pronesl chraplavě. „Ale Ivana – byla tehdy její nejbližší kamarádka – mi namluvila, že si Petra začala s tělocvikářem. Ukázala mi nějakou fotku. Tvrdila, že jsem jí jen na obtíž a že si našla někoho lepšího.“
Petra zavrávorala, jako by ji ta slova fyzicky zasáhla.
„To byl můj bratranec,“ vydechla. „Přijel jen na víkend. Nic víc.“
„Ivana mi řekla, že si vymýšlíš.“
Petra pomalu obrátila pohled k Ivaně.
„A mně jsi namluvila, že Pavel odjíždí do města. Že se zasnoubil s dcerou ředitele místního podniku. Že jsem pro něj byla jen chvilkové rozptýlení.“
Ivana otevřela ústa, ale Petra ji nenechala domluvit.
„Tvrdila jsi dokonce, že se smál, když ses dozvěděla, že čekám dítě.“
Vzduch v místnosti ztěžkl. Anna se musela opřít o zeď, aby neztratila rovnováhu.
Petra si otřela slzy. „O dva měsíce později jsem o to dítě přišla. Lékař řekl, že to byl samovolný potrat. Ale já vím, že jsem ho ztratila, protože jsem celé týdny jen plakala.“
Pavel prudce vstal. Z tváře mu zmizela krev.
„Ty jsi byla těhotná? Se mnou?“
„Ano.“
„A Ivana to věděla?“
„Řekla jsem jí to. Byla to moje nejlepší přítelkyně.“
Pavel se pomalu otočil ke své ženě. V očích měl cosi tvrdého a cizího.
„Věděla jsi, že čeká moje dítě. A přesto jsi lhala?“
Ivana se narovnala, jako by se chystala do boje.
„Milovala jsem tě! Nikdy ses na mě nepodíval tak, jako na ni!“
„Zničila jsi tři životy.“
„Dala jsem ti rodinu! Domov! Syna!“
„Dala jsi mi šestadvacet let života postaveného na lži. Vzal jsem si tě ze zoufalství. Myslel jsem, že mě Petra podvedla.“
Tomáš klesl na židli.
„Mami… je to pravda?“
Ivana mlčela.
„Odpověz!“
„Ano! Ano, je!“ vykřikla. „Vzala jsem si to, co jsem chtěla. Vybudovala jsem tuhle rodinu! A ona? Utekla zpátky na vesnici!“
Petra se hořce pousmála.
„Provdala jsem se. Narodila se mi Anna. Můj muž zemřel před pěti lety, ale prožili jsme spolu jednadvacet šťastných let. Miloval mě. A ty, Ivano? Byla jsi šťastná?“
Ivana udělala krok vpřed, ale Pavel jí zastoupil cestu.
„Odejdi z mého domu.“
„Cože?“
„Podám žádost o rozvod. Sbal si věci.“
„To nemyslíš vážně!“
„Naopak.“
Rozvod byl vyřízen během dvou měsíců. Ivana požadovala polovinu majetku, jenže dům byl napsán na Pavla ještě před svatbou. Nakonec odešla s minimem. Úspory se rychle rozplynuly a v pětapadesáti bez praxe nebylo snadné najít práci.
Pavel jí nabídl, že může bydlet v domě po jeho rodičích. V Táboře.
„Děláš si ze mě legraci?“ vyprskla.
„Ne. To je všechno, co ti můžu nabídnout. Tomáš ti bude vozit nákupy.“
„Na vesnici se nevrátím! Nejsem žádná venkovanka!“
Pavel vytáhl ze šuplíku zažloutlý rodný list.
„Narodila ses v Táboře. Do města ses přestěhovala v šestnácti. Takže ano, Ivano. Jsi.“
Tvář se jí zkřivila nenávistí.
„Nenávidím tě.“
„To je mi jasné.“
Odjela v dubnu. Tomáš ji odvezl autem a cestou téměř nepromluvil. Když se večer vrátil, dlouho seděl v kuchyni a díval se z okna do tmy.
„Plakala?“ zeptala se tiše Anna.
„Ne. Jen stála u branky a dívala se za autem.“
Anna ho objala.
„Nemůžeš za to.“
„Já vím. Ale stejně to bolí.“
Pavel a Petra se znovu začali vídat asi měsíc po rozvodu. Nejprve opatrně, téměř nesměle, jako by si nebyli jisti, zda si po tolika letech ještě smějí dovolit být spolu.